Co tomu řeknou lidi? To je věta, na kterou je rozhodně lepší zapomenout

Starší lidé ji často slýchávali v dětství. Trendem bylo nevybočovat z davu, neupozorňovat na sebe, zároveň byla v módě slušnost a pokora. Teď tu větu děti slyší čím dál méně. Je to dobře i špatně zároveň.

Přehnané obavy z toho, co si o nás myslí ostatní, jsou stejně nebezpečné jako to, když je člověku mínění ostatních úplně lhostejné.

Co tomu řeknou lidi? Tu větu slyšela Marcela doma denně.

„Když jsem se oblékala, když jsem se česala, když jsem nepřinesla ze školy samé jedničky, když mě někdo viděl vést se za ruku s klukem, když jsem chtěla jet na víkend s kamarádkou pod stan. Máma se pořád starala, co si kdo o mě, případně o celé naší rodině myslí. Neustále mi říkala, co je takzvaně vhodné a co ne. S mou sílící pubertou se samozřejmě její představy čím dál víc rozcházely s těmi mými,“ vypráví. Marcele je nyní šedesát sedm let a dodržuje zásadu, že tu větu nikdy říkat nebude.

„Počkej, to se nehodí, co si lidi budou myslet?“ řekla jí kamarádka, když loni na dovolené v Itálii vyšla ven v lehkých letních šatech, které byly lehce průhledné.

„Byla to naše první dovolená u moře a kamarádka mi lezla na nervy tím, jak pořád řešila, co si kdo o nás myslí. Moje šaty byly příliš průhledné, plavky nevhodné pro náš věk. To jsme se trochu pohádaly, řekla jsem, že neznám žádný zákon nařizující v jakém věku mají být jaké plavky. Když jsem si na terasu postavila láhev s vínem, řekla, že si o nás lidé budou myslet, že jsme alkoholičky. Pořád se jen rozhlížela, srovnávala s ostatníma. Přitom já mám dojem, že všem bylo úplně jedno, jaké kdo má plavky a kolik pije vína, lidé kolem nás byli úplně v pohodě,“ vypráví Marcela.

Někdo celoživotně trpí představou, že ostatní nemají jiný zájem, než ho kontrolovat, zda žije podle jakýchsi pravidel a norem, které mu obvykle někdo nadiktoval v dětství, v mládí.

Tento postoj k světu má svůj název – ostatně, nyní má vše nějaký odborný název – FOPO neboli Fear of Other Peoples Opinions. Tedy strach z toho, co si o nás myslí ostatní. A ten mnohé lidi ovlivňuje tak silně, že se neustále kontrolují, přemýšlejí, co si kdo o nich myslí.

„Někteří lidé mají pocit, že jsou neustále ve středu pozornosti, že je ostatní hodnotí. Přemýšlejí nad tím co dělají, říkají, jak se chovají, co si oblékají mnohdy tak usilovně, až jim tyto úvahy ubírají čas na jiné činnosti,“ říká terapeutka Jana Novotná.

„FOPO se může projevovat různými způsoby. Jedním z nich je nadměrná sebekritika, která vede k neustálým pochybám o sobě a svých schopnostech. Lidé trpící FOPO často analyzují každý svůj krok a mají obavy z toho, jak je vnímají ostatní,“ míní Kamil Kopecký z projektu E-Bezpečí, expert na bezpečnost na internetu. Právě ve virtuálním prostředí se nejistotě způsobené neustálým ohlížením se na názory jiných velmi daří.

Paradoxní je, že mnozí rodiče sice nyní děti vychovávají tak, aby nebyly průměrné, nebály se projevit svůj názor, byly úspěšné, výjimečné a prosadily se téměř za každou cenu, souběžně si ale tyto děti budují FOPO jako hrom. A to tím, že se neustále porovnávají na sociálních sítích. V podstatě tam jde o totéž, jako když si žena není jistá jaké si vzít plavky a říká větu: co tomu řeknou lidi? Celá exhibice na sociálních sítích je totiž založena na stejné otázce. Rozdíl je jen v tom, že se na nich mnozí snaží šokovat, upoutat na sebe pozornost, ale další početná skupina se na nich trápí tím, že jim někdo napsal něco nehezkého, že nejsou tak krásní a úspěšní jako ostatní.

Zkrátka, příliš je zaměstnávají pochybnosti, snaha zalíbit se všem.

FOPO se totiž projevuje různými způsoby, ale podstata je stále stejná. Skrývá vnitřní nejistotu, málo sebevědomí, neschopnost žít podle svého.

Dobrá zpráva je, že otázka „co tomu řeknou lidi?“ časem z života mnohých mizí. Vyšumí. Rozplyne se. Je odsunuta do propadliště dějin. Protože čím je člověk starší, mnohdy mu méně a méně záleží na tom, co si o něm okolí myslí. Jistě, není to pravidlem, ale takových případů je dost.

„Šedesátka pro mě byla zlomem. Do té doby jsem se řídila spoustou pouček, co se pro ženu určitého věku a určité postavy hodí a co ne. Měla jsem to po mámě, ta byla úzkostlivá, nejistá. Jednou jsem pozorovala u moře, jak chodí ženské oblečené. Ty, které se mi líbily, měly přesně to, o čem jsem si říkala, že je pro mě nevhodné. Mnohé cizinky měly dlouhé vlasy, rozevláté barevné sukně. Já tam seděla se svým přísným sestřihem, tričkem a tříčtvrtečními kalhotami. Tak jsem si koupila krásné lehké šaty a přestala jsem si vlasy každý večer pečlivě vyfoukávat. Najednou mi nevadilo, že jsou rozcuchané. Začalo se mi to líbit. Došlo mi, že ty ženy které se mi líbí, se oblékají pro sebe, tak, aby byly spokojené ony. Zatímco já se oblékala tak, jako moje sousedky, kolegyně, kamarádky, protože jsem si myslela, že tak to má být. Když jedna řekla, že v našem věku se nehodí mít bílou sukni, brala jsem to jako zákon. Nedávno jsem si na dovolené v Řecku zatančila. Jen tak, prostě hrála hudba, popíjelo se, já se zvedla a šla tančit. Dříve bych to neudělala. Co by tomu řekli lidi, že? Neřekli nic. Zvedly se dva páry, pak se přidalo několik dalších žen, zapojil se pán, který podnik provozoval. Byl to skvělý večírek,“ vypráví šestašedesátiletá Dana.

Patří k těm, kteří ze svého života vyhnali otázku: co by tomu řekli lidi? A tvrdí, že se jí bez ní žije lépe.