Krkonoše, aneb vosy nejsou kámoši

Jako děti - já, můj brácha a ségra, jsme s rodiči každý rok jezdili na prázdniny do Krkonoš, konkrétně do Herlíkovic, to je takový menší areál mezi Špindlem a Vrchlabím.

Tatínek miloval přírodu. Na těchto letních horských pobytech se projevovala jeho láska k přírodě obzvláště intenzivně. A tak náš Herlíkovický pobyt měl vždy svá zaběhnutá pravidla.

Důležitý byl povinný pobyt venku, a to za každého počasí, přes to vlak nejel, koneckonců „proto tady jsme“, říkával tatínek, „abyste se nadýchali čerstvého horského vzduchu“, když jsme jinak pořád v té Praze. A tak jsme po snídani vždy vyběhli a hráli si nejčastěji přímo u Labe, naše ubytovny byly totiž hned vedle. A nebo na přilehlých stráních, které jsou všude kolem. Herlíkovice jsou ukotveny v údolí Labe, a je tam opravdu moc krásně, taková panenská příroda - ideální pobyt pro velkoměstské, často nemocné děti. Tatínek s maminkou se nám snažili předávat od malička znalosti o všem, co se v přírodě hýbe, nebo zelená.

Pravdou je, že díky této praktické osvětě máme všichni v rodině celkem obstojné znalosti v poznávání stromů, keřů, kytiček, hub a zvířat všech druhů a poddruhů a dokážeme tak dodnes mnohé své přátele oslnit. Znalosti byly pak vždy podloženy i nějakým praktickým cvičením – „položte děti ruku do mraveniště, mravenečci vám předají kyselinu mravenčí a ta je léčivá!“, říkal tatínek. Běda běda, to byla bolest!, ale brácha byl borec, vydržel vždy nejdéle… Nebo se tatínek rozeběhl za jedním z nás a za zády držel mega kopřivu a šlehal nás po nohou se slovy – „vydrž, je to zdravé, nebudeš mít revma až budeš stará…“ V té době jsme netušili, co je to revma a tak jsme byli vždycky naštvaní, když jsme si drbali obrovské pupence - revma NErevma. Tou opačnou stránkou osvěty bylo, že náš čas byl rodiči velmi často organizovaný, výlety měly vždy nějaký cíl – sbírat borůvky, jahody, jít na houby, nebo na celodenní tůry.

Po obědě byl tzv. „polední klid“ – to jsme byli nuceni si lehnout do postelí v našem pětilůžáku a poslouchat z tranzistoru pohádku na „Dvojce“. Tatínek nesnesl jediný rušivý tón, což způsobovalo opak v našem chování - většinou jsme se se sourozenci pošťuchovali a posunkovali různé vzdušné vzkazy a dostávali výbuchy smíchu, tlumíc je do polštářů, aby je tatínek neslyšel, no pokaždé nám stejně vynadal. Netuším, jak to vždycky udělal, ale většinou se v průběhu pohádky nějak vytratil a na stole zůstal lístek s označením „jsem u tůně číslo 1, nebo dva, nebo tři“. Tyto tůňky v Labi nám na začátku pobytu vždy označil, abychom věděli, kde je podle čísla hledat. Když jsme pak tedy s maminkou podle upřesnění na papírku tatínka našli, slunil se na placáku, na víčkách měl položené lístečky z kytek, jakožto důmyslný kryt pro oči proti sluníčku, a vedle sebe velký bytelný tranzistor a poslouchal jak jinak, než „Dvojku“. My jsme si pak hráli celé odpoledne u Labe, zkoumali tišinky a skákali po kamenech a koupali se v ledové vodě a zkoušeli, kdo vydrží nejdýl pod vodou…brr, to bylo studené. Většinou vyhrával bráška. Tyto dny plné slunce a bezstarostné dovádění jsme měli asi nejraději.

Vzpomínám si z té doby na jeden z mnoha „nezapomenutelných“ příběhů a o něj se s Vámi podělím.

Tehdy u oběda nám tatínek oznámil, že po poledním klidu odcházíme na výlet na Žalý – to je rozhledna na vrcholku jedné z luk. Šlo nás tehdy více rodin. Žalý je ve výšce asi 1000 m, což je vcelku velký výškový rozdíl proti Herlíkovicím, takže to byla celkem fuška tam vylézt, navíc v horku. Ale jako děti jsme to tolik neřešili a maminka, coby skvělá paní učitelka nám cestu zpříjemňovala různými úkoly, takže jsme se na Žalý asi po dvou hodinách strmé cesty přece jen dostali. Nahoře jsme dostali svačinku, beztak jsme již po cestě sbírali lesní jahody. No a po svačince jsme šupajdili dolů. Tentokrát ale zkratkou pod stožáry vleku, tatínek totiž miloval zkratky! Šli jsme rozděleni po skupinkách dolů a zpívali si a povídali a najednou vidíme před námi, jak se první skupinka začala svíjet a ječet a podivně zrychlovat pohyby a utíkat, no a protože jsme netušili, co se stalo, běželi jsme jim všichni na pomoc.

Během chvilky jsme byli uprostřed rozzuřeného roje vos, které měli patrně své hnízdo ukryté v zemi a vůbec se jim nelíbilo, že jim někdo právě zbořil dům. V tu chvíli jsme to sice pochopili, ale bylo pozdě, v rytmu sfingu, rokenrolu a dalších tanečních kreací a velkým křikem jsme se snažili zachránit úprkem směrem dolů. Běželi jsme a občas každý z nás vyjekl, to, když ho šikovná příslušnice roje dohnala a bolestivě bodla…

Závěr byl otřesný, doběhli jsme zcela vysíleni do areálu a tam vyhodnotili, kdo je vítězem s nejvyšším počtem vosích žihadel. Byla to rozhodně holčina, která roj „probudila“, chudák malá měla tváře rudé, napuchlé, víčka se jí začínala zúžovat a bylo nutné s ní odjet rychle do Vrchlabí do nemocnice, aby jí ošetřili.

Závěr výletu byl nicméně definitivně ukončen až při společné večeři v jídelně, když jiná holčička z naší „vosí party“ zapištěla, její maminka jí rychle sundala tričko a z něj vyletěla poslední naštvaná vosa. Patrně si poslední bodnutí schovala jakožto výstrahu, ať už k nim nikdy domů nelezeme...

To byl zase parádní výlet, říkali jsme si, a mrkali na sebe napuchlými víčky.

Krkonoše, aneb vosy nejsou kámoši

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více