Vlakem na Sicílii v seniorském věku: Palermo, Agrigento, Udine a zpět domů

Po klidném posledním noclehu v Messině následovalo poněkud hektičtější ráno. S kufry a batůžky jsme se totiž statečně ráno postavili na autobusovou zastávku a čekali na autobus, který nás měl podle jízdního řádu odvézt na nádraží. Autobus však nejel a nejel.

Oslovili jsme prvního kolemjdoucího a pak člověka, který tu bydlel, oba nás ujistili, že autobus přijede. Nepřijel. Tak s kufry více než kilometr na nádraží pěšky, naštěstí to bylo z kopce. Teprve na nádraží jsme zjistili, že městské busy v neděli nejezdí. To jako místní nevědí?

Přejezd do Palerma, byť s jedním přestupem, byl naprosto pohodový, cesta trvala necelé čtyři hodiny. Náš zdejší apartmán jsme našli poměrně rychle, bylo to asi půl kilometru od nádraží ve velmi rušné ulici, prostě přímo v centru. Na místě nás čekala majitelka apartmánu, mladší a velmi upovídaná Sicílanka, která se ani nezeptala, zda mluvíme italsky - zřejmě to pro ni bylo samozřejmostí. Pro vstup do apartmánu bylo nutno vystoupat po sice krátkém, ale velice úzkém schodišti do prvního patra, paní šla pomoci s kufry a já zůstala sama v obývacím pokoji s jejím otcem, starším usmívajícím se pánem. Zeptal se mne, odkud jsme, a když jsem řekla, že z Česka, zvolal: "Dubček! Havel!" a vztyčil véčko z prstů.

Po krátší siestě a kávě na balkónu přímo nad rušnou hlavní třídou jsme se vydali na procházku, procházeli jsme ulicemi s mnoha starobylými, ale dost omšelými paláci s typickými balkóny. Ač byl duben, kvetlo zde mnoho kytek a rostly mohutné kaktusy a palmy. Naprostým úžasem byla dechberoucí katedrála Panny Marie na náměstí. Jde o neuvěřitelně nádhernou stavbu jak zvenčí, tak uvnitř. Byla postavena v 6. století, pak se stala mešitou, pak od 12. století opět katedrálou přestavěnou v normansko-byzantském stylu. Katedrála je obklopena obrovským dvorem a na něm stála překrásná obrovská pozlacená nosítka, připravená opět do průvodu. Vnitřní prostor je barokizován, katedrála je vstutku velmi prostorná. Zrovna tam probíhala mše - zůstali jsme. Neuvědomili jsme si ale, že je Květná neděle a obřady s ní spojené trvaly skutečně velice dlouho. Téměř všichni účastníci mše měli s sebou k posvěcení větévky nebo kytice, ty se daly koupit i před katedrálou. Když mše po více než dvou hodinách skončila, upoutal mne při odchodu z kostela nápis, že je zde pohřben císař Fridrich II. Moment - ten byl přece pohřben v Messině, to je ten se Zlatou bulou. V ubytování jsem si pak našla informace, že tento císař byl zabit v bitvě u Messiny, tam také pohřben, ovšem r. 1250 bylo jeho tělo vyzvednuto a po nabalzamování převezeno do Palerma. To v Messině jaksi zapomněli dodat.

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Palermu. FOTO: Kiban, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia

Santa Maria dell'Ammiraglio nebo také Martorana. FOTO: Bjs, volné dílo, commons.wikimedia

Palermo. FOTO: Pixabay

Ačkoli jsme bydleli na hlavní třídě a lidé se po ulicích a restauracích a barech a obchůdcích pohybovali déle než do půlnoci a ačkoli se chovali jako praví Sicílané velice hlučně a ačkoli okna ložnice vedla na onu ulici, neslyšeli jsme nic a spali výtečně. Okna byla dokonale izolována a k dispozici byla klimatizace.

Následující den jsme strávili v Palermu, zašli jsme do zdejšího přístavu - používali ho už Féničané, nakoupili jsme, dali si oběd v typické restauraci a kochali se městem. Míjeli jsme mnoho kostelů, ale manžel prohlásil, že mu už splývají a odmítal jít dovnitř. Většina z nich byla nazdobena - chystaly se Velikonoce a Sicílané kostely zahalovali do slavnostních rouch - dlouhých závěsů. Po odpolední siestě jsme ale vědomě do jednoho kostela opět zamířili, zašli jsme do slavné La Martorany. Jde o romansko-byzantský chrám z 12. století, údajně nejvyzdobenější kostel na Sicílii. Zřejmě je to pravda - nebyl tam centimetr bez nádherné výzdoby, oči přecházely. Kostel byl jako by potažen krajkou, sloupy, zdi, sochy, průčelí - vše ozdobeno mozaikami, reliéfy, zlacením, vlysy, řezbami, neuvěřitelné.

Další den jsme se opět vydali na nádraží a vlakem přejeli do Agrigenta - ráje archeologických vykopávek. Od nádraží jsme se tentokrát autobusem dostali ke vchodu do archeologického parku nazvaného Údolí chrámů. Zakoupila jsem si audioprůvodce v němčině, protože tento jazyk ovládám téměř dokonale - a slečna pokladní mi poměrně dlouho vysvětlovala, jak tento přístroj funguje. Italsky ovšem. "Když budete chtít slyšet něco o památce číslo čtyři, stiskněte čtyřku." "Ano." "Když budete chtít slyšet něco o památce číslo třeba šest, stiskněte šestku." "Jistě." "Ale pokud nebudete chtít informace například o památce číslo deset, tak destíku nemačkejte." "Ano." Ještě mne nepustila, ještě uvedla několik podobných příkladů. Pak jsme dostali i papírový plánek parku a slečna nás upozornila, že uprostřed se nachází bufet a toalety.

Samotné Údoli chrámů je neskutečně rozlehlé a téměř beze stínu, což poněkud limituje. Můj muž, technik, se ujal plánku - po několika minutách jej ale tento přivedl téměř k zuřivosti. Na plánku byly památky označeny čísly a i můj audioprůvodce fungoval na bázi čísel, jak jsem byla důkladně poučena, jenže u jednotlivých památek čísla nebyla, což dost ztěžovalo orientaci. Bylo třeba odhadovat. I tak jsme ale viděli zajímavé antické skvosty a většinou nám musel stačit jejich popis v italštíně a angličtině přímo u památky. Audioprůvodce byl k ničemu, o plánku nemluvě. Manžel žádal, ať mu někdo udělá dronem snímek areálu a vypracuje těm Italům tak přehledný plánek, že to ještě neviděli. A zadarmo.

Temple_of_Concordia,_Agrigento.jpg
Chrám v Agrigentu. FOTO: Berthold Werner – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia

Po dvou hodinách procházení v prudkém slunci, kdy jsme viděli například zbytky Diova chrámu, největšího v tehdejším světě, nebo sochu Atlase, různé části oltářů apod., jsme další prohlídku vzdali. Bufet jsme nenašli, což nevadilo, toalety jsme nenašli, což docela vadilo, navíc jsme vůbec nenašli vstup do druhé části parku, ve které se nachází ty nejhezčí chrámy, např. dochovaný Chrám svornosti. Ten vstup spolu s námi hledali i další turisté, převážně Němci, často nás žádali o pomoc a pak to rovněž většinou vzdali. Autobusem jsme tedy odjeli zpět na nádraží - a z toho autobusu jsme uviděli ty památky, které jsme nenašli. Nádraží v Agrigentu bylo zajímavé tím, že na něm nebylo vůbec nic. Bylo poměrně rozlehlé, ale nebyla tam jediná restaurace nebo bufet, nápojové automaty nefungovaly, ale peníze braly. Ještě že jsme měli svou vodu. Pozoruhodná byla také otvírací doba zdejší pokladny - otevírala v 7:00 a zavírala ve 13.16. Tož snad věděli, proč.

Vlakem jsme jeli zpět do Palerma a najedli se v první restauraci, na kterou jsme narazili.

Je třeba uznat, že v restauracích i zdejších obchůdcích se majitelé a prodavači většinou snažili o angličtinu, ale byly to pokusy chabé a jejich angličtina taková, že jsem vždy požádala, ať mluví italsky, což je naprosto rozzářilo.

Další den bylo neuvěřitelné dusno, měli jsme v plánu opět Palermo. Prošli jsme se centrem a pak směřovali ke královskému paláci - tam se zrovna nacházela výstava Picassových kreseb, zhlédli jsme ji, ale příliš nenadchla. Poté jsme si prošli přístupné interiéry samotného paláce, který pochází z 9. století a sídlili v něm normanští a následně aragonští králové. Část paláce dnes slouží místnímu Parlamentu. Vrcholem celé návštěvy paláce je údajně nejkrásnější čistě byzantská kaple na světě - Palatinská kaple. Je to čistá krása, v půodstatě nesdělitelná. Mozaiky, ornamenty, výjevy, pozlacené zdobeni, řezby připomínající krajku, reliéfy - prostě nádhera.

Součástí vstupenky do paláce byl i vstup do královské zahrady - je hned vedle paláce, ne příliš rozlehlá, ale stojí za vidění. Jsou tam mimo jiné obrovské fíkusy. A všude motivy piniových šišek - symbolů Sicílie.

Poté jsme se ještě naposledy pomalu prošli centrem a vychutnali si atmosféru životem kypícího Palerma. V úzkých postranních uličkách je možno se procházet jen velice obezřetně - místní tam projíždějí na motorkách a pokřikují na sebe, dopravní pravidla jim nic neříkají, chodníky neexistují. V jednom z nesčetných stánků jsme nakoupili suvenýry, manžel ochutnal sicilské pivo - a pak už zpět do apartmánu a balit, zitra jedeme zpět.

Čekal nás druhý dlouhý - osmihodinový - přejezd vlakem a nebyl tak idylický jako cesta sem. Vlak byl poněkud špinavý, nápojové automaty nikde, hodně hlučných spolucestujících. Ani cesta trajektem nebyla úplně v pohodě, byť jsme si tam koupili a vypili dobré kafe. Leč vzhledem k deštivému a větrnému počasi se trajekt neskutečně houpal, moře bylo velmi rozbouřené.

Podle našeho itineráře jsme dojeli do Salerna, jde o přístav a přímořské rekreační středisko kousek nad Neapolí. Ubytováni jsme byli v hotýlku hned u nádraží a po dlouhé cestě vlakem jsme se vydali na delší procházku, a to do přístavu. Naštěstí přestalo pršet, mohli jsme se tedy kochat loděmi i loďkami, racky a bouřlivými vlnami. Večeři jsme si dali v jednom bistru, které zvenku vypadalo velmi italsky, uvnitř ale obsluhovali Arabové. Nicméně pochutnali jsme si.

FS_Trenitalia_ETR400_15_(50832499597).jpg
Italský rychlík Frecciarossa. FOTO: Nelso Silva, CC BY-SA 2.0, commons.wikimedia

Piaza Liberta v Udine: Della Longa Marcello – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia

Po bezproblémovém noclehu a klidné snídani v hotelu jsme vyjeli dále - tentokrát nás čekala slavná italská chlouba železnic - Frecciarossa. A byl to skutečně zážitek. Vlak připomíná interiérem spíše letadlo, ale s větším pohodlím. K tomu patřil i servis na palubě - káva apod. Tento rychlík se s námi řítil z jihu Itálie do Benátek většinou rychlostí 250 km za hodinu, ale občas jsme jeli i rychleji, nejvíce 299 km za hodinu, to už mi nebylo až tak příjemné. Ale zajímavé to bylo. Italové jsou právem na tyto své specifické rychlíky pyšní, jakož ostatně na italské vlaky obecně. Vše funguje bezchybně. Italské dráhy jsou prý jedny z nejlepších, ne-li nejlepší v Evropě. Vysvětluje to, proč jsme od nich koupili Pendolina.

V Benátkách na Santa Lucia jsme přestupovali - předpokladála jsem, že na Velký pátek budou všichni Italové doma rozjímat, ale kdeže. Všichni přijeli do Benátek a tisíce turistů s nimi. Takový zmatek na nádraží jsem snad ještě nezažila. Náš vlak do Udine jsme ale našli v pohodě a našli jsme si i místa k sezení, ačkoli jsme tentokrát neměli místenky.

Dojeli jsme do Udine, kde jsme opět nocovali. Vybrala jsem schválně toto město, které už znám, chtěla jsem ho ukázat manželovi. Má krásné historické náměstí - náměstí Svobody - s historickou radnicí s podloubím a dalšími vznosnými stavbami, pak jsme vystoupali k hradu - cestou jsme míjeli opět působivé a honosné budovy a nahoře se nám naskytl překrásný výhled na hornaté okolí - Alpy. Kochali jsme se dlouho. Poté jsme si zvenku prohlédli chrám se zlatým andělem na kopuli a dostali se i do zdejší katedrály ze 13. století.

Ráno jsme nasedli do rychlíku do Vídně a odtamtud jsme přejeli do Brna. Vyjeli jsme ráno o půl osmé a v Brně jsme byli - s hodinovou pauzou ve Vídni - v 16 hodin.

Naše cesta trvala 19 dnů a vystřídali jsme během ní 23 vlaků. Zůstalo v nás mnoho nádherných zážitků. Byla to dovolená podle našich představ.

Pozn.: Z oněch 23 vlakových spojů neměl ani jeden ani minutu zpoždění. Když jsme pak po několikadenním pobytu u syna v Brně přejížděli do Ostravy, vlak měl na odjezdu zpoždění 50 minut.

Přečíst si můžete také předchozí díly:

Vlakem na Sicílii v seniorském věku: Tentokrát z Říma až do Syrakus

Vlakem do Říma v seniorském věku

Na Sicilii vlakem? Ano, máme vyzkoušeno, jde to i v seniorském věku