Do toho vlaku jsem se dostal vlastně náhodou. Původní záměr byl cestovat z práce domů jako obvykle metrem a busem, ale když na náměstí Republiky zahlásili náhlé přerušení provozu, otočil jsem to na Masaryčku a sednul na Elefanta.
Pro méně znalé musím upřesnit, že jsem k přepravě nevyužil sloní hřbet, nýbrž pohodlnou soupravu příměstského vlaku, nesoucí toto zvířecí označení. A dlužno přiznat, že jsem byl poněkud rozladěn, neb tato komplikace znamenala jisté zdržní, a tudíž následnou nelibost mé drahé manželky, chystající doma k večeři lahodné křupavé bramboráky. Nebo cmundu, chcete-li, vošouchy, případné další krajové synonymum této vybrané lahůdky si dosaďte dle své libosti.
„Jé, maminko, to je Bart. Co tady dělá?“ Překvapená otázka zazněla z úst sotva tříleté copaté dívenky, sedící u okýnka vedle své rodičky na vlakové čtyřsedačce. Předmětem jejího dotazu nebyl žádný školkový spolužák, nýbrž pes, který právě dorazil společně se starším pánem, usednuvším naproti mamince. Já tam byl pouze do počtu a spočíval na posledním místě čtyřsedačky naproti dívence.
Tedy pes, abych to upřesnil. Jednalo se o nádhernou černobílou border kolii s ukázkově protaženým čumákem a, mohu-li to říct takto po lidsku, s úsměvem ve tváři, pravděpodobně způsobeným naší přítomností. Byl to prostě na první pohled pes lidumil.
„Ale kdepak, Věruško, to není Bart, ten je teď doma u sousedů, tenhle je mu jen hodně podobný,“ vyvedla maminka svou ratolest z omylu. Větu sice vyřkla vstřícným hlasem, ale bylo na ní znát, že se přemáhá. Navíc byla maličko pobledlá, jakoby bojovala s nějakým problémem.
„To je Renda, dobrý den, Rendo lehni… tady k mým nohám. Buď hodná a neobtěžuj ostatní,“ prohlásil starší pán, čímž nám vlastně objasnil, že nejde o pana psa, nýbrž o fenku.
Vlak se zvolna rozjížděl, nastala chvilka klidu a já mohl pozorovat zvláštní nenápadnou hru dospělé fenky a člověčího mláděte. Věruška byla zjevně na černobílé border kolie zvyklá, nejspíš se kamarádila se sousedovic Bartem a zřejmě ani Renda neměla k dětem daleko. Celá hra začala očima, ty dvě po sobě napřed toužebně pokukovaly, a poté pokračovala nenápadným přibližováním. Fenka, pamětliva povelu svého pána, se vleže pozvolna přisouvala po zemi k dívence, zatímco Věruška se namáčkla až na okraj své sedačky, co nejvíc předklonila a natáhla obě ruce ve snaze na Rendu dosáhnout.
„Věrčo, nech ji. Má sice košík, ale je to cizí pes, tak ji neotravuj a sedni si rovně.“ Maminčina slova, doprovázená usazením dcerky doprostřed sedačky, byla sice stále vlídná, avšak vyřčená neobvykle přiškrceným hlasem.
„Rendo, zpátky… Nebojte, ona je zvyklá na mou vnučku,“ oslovil starý pán napřed svého psa a hned poté maminku, a přitom popotáhl zvíře zpět ke svým nohám.
Vlak právě zastavil ve Vysočanech a my mohli v nastalém tichu zaslechnout zvláštní zvuky, na hony vzdálené od klasické směsice lidských hlasů ve veřejném dopravním prostředku. Připomínaly tiché šplouchání nebo snad vzdálené tlumené bublání a jejich původ nebyl až do příštích okamžiků vůbec jasný.
„Proboha, lidi, pohlídejte mi ji… Já už to nevydržím, fakt musím… Já ten hermelín neměla jíst… Věruš, neboj, hned se vrátím…“ Pronesla, ba téměř vykřikla Věruščina maminka teď už úplně zelená ve tváři, vyletěla ze sedačky a bezmála rychlostí světla upalovala do míst, kde mívá Elefant WC.
„Mami, kam jdeš? Maminko, proč utíkáš? Mamíí, vrať séé!“ Tak to víte, tři roky jsou tři roky, kdo má nebo někdy měl co do činění s takhle malým dítětem, určitě zná své. Věruška, možná hodně fixovaná na svou rodičku, snad popletená jejím náhlým a neodvratným úprkem, v tu chvíli zazmatkovala, ještě cosi vykřikla a chtěla se rozběhnout za maminkou.
Snažil jsem se ji zachytit, vysmekla se mi. O totéž se pokusil starý pán, také bezúspěšně. Jediný, respektive jediná, kdo si v nastalé situaci věděl rady, byla Renda. Holt ovčácké geny jsou ovčácké geny, starost o svěřence je jí vlastní a možná maminčině prosbě o pohlídání ratolesti rozuměla. Fenka v tu chvíli vyskočila z podlahy vagónu, jakoby byla na pružinu, vlastním tělem zahradila Věrušce cestu a hlubokým konejšivým hlasem pronesla několikrát za sebou hlasité uklidňující pomalé: „Haf!“ Dívenka se překvapením zastavila, chvíli nevěřícně zírala na fenku, čehož ona využila k tomu, aby ji jemně, ale rozhodně dostrkala čumákem zpátky do sedačky.
Všechno se seběhlo natolik rychle, že ani já, ani starý pán jsme nedokázali postřehnout detaily komunikace mezi dospělou fenkou a člověčím mládětem. Výsledek však byl jednoznačný, ve chvíli, kdy se Věrčina maminka nyní už s normální barvou ve tváři vrátila na své místo, byla svědkem zajímavého obrázku. Mohla vidět dcerku, jak spořádaně sedí na svém místě, štěstím bez sebe drbe za ušima psí hlavu, spočívající jí na klíně, a to vše za doprovodu hlučných úderů fenčina ocasu o zem.
Rád bych si nastalou idylku právě vzniklého přátelství mezi fenkou a dívenkou vychutnal o chvilku déle, ale nebylo mi dáno. Vlak zrovna vjížděl do další zastávky, která pro mě znamenala přestup na autobus, jedoucí k nám domů. A tak jsem si pak doma vychutnal aspoň ten bramborák, cmundu nebo vošouch, chcete-li, který se toho dne Soně opravdu vydařil.
Pošlete odkaz na tento článek
Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí. Mnoho událostí v našem životě se mi již dávno tak nějak vykouřilo z…
Dovolil jsem si luxus. Být líný. Nebyl to dobrý počin. Šlo mi o život. V neděli jsem se vrátil z dovolené na Slovensku. Někteří nad ní i…
Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata, přesněji to, co jsme si pořídili, a je jedno, zda je to opeřené nebo…
Pojedu sama k moři. Tu větu jsem převalovala v hlavě asi pět let. Jsem nerozhodná, mluvím mizerně anglicky. A jsem mistr v představách,…
Dnešek začal skutečně lahůdkově. V práci nás sedí šest - tři a tři stoly sražené čelem k sobě. Dorazila jsem první, pojedla snídani a…
Zatímco moje sestra žije aktivním životem pražského seniora, navštěvuje nejrůznější akce a kurzy, my jsme se s manželem z velkoměsta…
Tohle přísloví mi říkávali Italové, když jsem jim vyprávěla nějaký příběh z naší historie či z mého života. Ano, ogni medaglia ha il suo…
Včera odpoledne se mi rozeřval na stolku mobil – sousedka Věra: zoufale naléhavým hlasem mě žádala, ať k ní hned přijdu a co mě dorazilo,…
Spím sama. Nemůžu přece nikoho nutit, když se mnou nechce sdílet postel; mám svou hrdost. Mám hrdost a je mi samotné v posteli smutno.
Kamarádka Miluška je strašně odvážná. A taky strašně obětavá. Dcera Milušky se provdala do ciziny. V té daleké cizině mají fakt všechno.…
„Tak copak si dáte?“ zeptal se nás prošedivělý číšník, když jsme se sobotního podvečera usadili se Soňou k restauračnímu stolu za účelem…
Pěším turistou jsem pouze v případě nutnosti. Dávám přednost kombinaci vlaku s kolem a motorce. Auto nemám, ani jsem nikdy neměl, takže…
Cestovní sezónu bydlíkem otvíráme tradičně v polovině března výletem na Moravu u příležitosti maminčiných narozenin. Letos už…
Blížilo se léto a my vymýšleli, kam to letos bude. Poznávačka? Hory? Leháro u moře? „Hele, co kdybychom zkusili ten Egypt? Prý je tam…
Ráda bych vás potěšila příběhem mého muže z jeho báječných vzpomínek na mládí. Léto bylo tehdy krásné a mysl dospívajícího mladíka byla…
Asi jako každé dítě, i já jsem vždycky snila o tom, že budu mít psa. Rodiče, a později i manžel, měli ale odlišný názor. Byla jsem již…
„Pane Pražáku, nemůžu založit fakturu, nejde mi tam číslo účtu a dost to spěchá. Můžete přijít?“ ozvalo se přednaštvaně v telefonu. Měl…
Do nedělního večera bych si myslela, že něco takového je prostě nemožné. Ale ukázalo se, že není. Stačilo koupit si u Čedoku zájezd do…
„Paní Maruško, měla bych k vám obrovskou prosbu. Myslíte, že byste byla tak laskavá a pohlídala nám s Frantou přespříští víkend naší…
Nikdy jsem tam nebyla, ale viděla jsem ho! Od té doby mám tenhle ostrov ráda. Zvláštní zemi plnou ledu, která se přesto občas zazelená...
Mně jo. Jen v nich kupodivu nikdy nehrál hlavní roli manžel. Ani ten minulý, ani ten přeminulý. Koneckonců, od toho jsou sny, aby v nich…
Měsíc duben, měsíc, kdy se duby odívají listím, měsíc, který je proslulý aprilovým počasím, kdy nás ještě překvapí sníh i mráz, měsíc, kdy…
Je mnoho tváří jara, ale letošní jaro je pro mne jedno z nejhezčích. Podotýkám, že možná ne jen pro mne. Jsem (starší) žena, které letošní…
Jsem již v důchodu patnáct let. Možná je to jen můj pocit, ale nechápu, proč se senioři mají lišit od ostatní populace. Víte, ještě když…
Mé tělo se pomalu řítilo vstříc podlaze. Ale ovládat rychlost v tu chvíli bylo pouze mým zbožným přáním. Ve skutečnosti jsem uklouzla po…
Nejdůležitější je mít vyřešené bydlení. A pokud jde o samostatnou ženu středního a vyššího věku, platí to dvojnásob. To je zásada, které se…
„Neboj, budeme tady jen jeden, maximálně dva dny, ani to nepoznáš,“ ubezpečovala mě moje kamarádka Pavlína.
Omlouvám se, ale máme za povinnost zvedat telefony. Nevadí, počkám. Sedím v kanceláři správy sociálního zabezpečení a poslouchám z telefonu…
Zemřel mi spolužák a kamarád. Jel jsem mu na pohřeb z Opavy až do Roudnice. Vlakem a rád. Smuteční řečník začal monotónně mluvit. Lidé se…
„Opravdu s námi nepůjdeš?“ Naléhá kamarádka v telefonu. „Ne, fakt to nejde. S mou nohou bych to nezvládla.“ „To je škoda, víš jak dlouho…
Neustále čtu o tom, že bychom se měli připravovat na život ve vysokém věku. Jenže moji příbuzní z toho mají legraci. Nepodporují mě v mým…
Jsou dny pěkné, méně vydařené i dny zvané blbec. S přibývajícím věkem jsem si blbé dny zakázal. V pětasedmdesáti je člověk rád, že ráno…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a mládí, ten skvělý a jistoty zaručující socialismus pod vedením rodné matky…
Pootevřu jedno oko a mrknu na budík – čtvrt na osm. Ne, ještě nevstanu, protože určitě ještě nemám ve schránce předplacené noviny. Jenže…
Jsem nenapravitelné ranní ptáče. Dokonce mi vyhovuje přechod na letní čas, protože se k ránu stejně budím, pokud je sluníčko. Přímo bych…
Mám domek. Krásný, rekonstruovaný, v hezké obci a na dobrém místě. Samozřejmě, že dům se zahradou nese s sebou starosti, ale s tím jsem do…
Buďto budeš jen čekat na smrt nebo se vzpamatuješ a začneš nový život. Tu větu mi řekla sousedka asi dva roky po smrti manžela. Vybrala…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole, stát v potoce po kolena ve vodě, stavět hráz z kamení a větví, jen aby byla…
Termální prameny mě baví, ale když někde pramení, jsou v zájmu turistů a hlavně peněz spoutané, přistaví se tobogány a nesou vznosný název…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na kterou jsem nebyla připravena. Sestra Míša odjela do Anglie, začaly…
Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát, protože nikdo z rodiny, široko daleko zpátky, se takového věku nedožil. Moje…
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý perfektní. Obdivuje, jak se často scházíme, stále něco slavíme, jsme prý…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne. Modrá obloha bez mráčku předpovídala krásný letní den. Ještě chvíli ležet se…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před odchodem do práce nestihl, mohly jsme se sestrou a maminkou spolehlivě…
Jeden večer blbnu, co mi síly dovolí, na pódiu, s elektrickou kytarou na krku a černým kloboukem na hlavě. Jako klaun. Na sále tanečním s…
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh trochu jiný, ale jedno máme všichni společné. Jednou přijdeme a jednou…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy Kníničské přehradě. Kozí Horka byla ke koupání a rekreaci u vody přímo ideální,…
"Vyměníme starý, oprýskaný, opotřebovaný a ošklivý nábytek, koberec a vymalujeme. Od vás potřebujeme, abyste z vnitřků skříní vše…
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda ve společnosti. Když manžel zemřel, je pro mě samota ještě horší. Cíleně…
“Kde je dnes pán s králíčkama?” rozhlížela se marně na trhu v Českých Budějovicích po Piaristickém náměstí blonďatá tříleťačka. Vyhlížela…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem nastoupila na noční službu v nemocnici na interním oddělení. Byl klid, pacienti…
Tohle je intimní zpověď zralé ženy. Proto varuji všechny čtenáře, kteří nejsou zralými ženami, aby si dobře rozmysleli, zda budou…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna 1968. I já se zahloubávám do vzpomínek z této doby a následující normalizace. To…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená. Bylo nás pět, a měly jsme za sebou první rok v pracovním procesu po…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první dovolená. Dva týdny.
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z kraje padesátých let. Byl to ten rok, jak v rádiu hlásili, že k nám začaly…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář Mládeže. Aby byla skutečně pro mladé, měli stanoven limit do 30 let věku.…
… a jak za to ale nemůžu, protože mi příroda prostě velký prsa nenadělila, a já tím pádem zřejmě přišla o mnohé milostné příležitosti.
Opakoval se rok 1997, Bohumín zase pod vodou. Meteorologové předpovídali velké deště, ale netušili jsme, že to bude opět apokalypsa. Před…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
-
Fotbalová tipovačka
-
Kvíz i60 - 18. týden
Stárnutí. Všichni se mu snažíme čelit, ale nikdo mu nezabrání. Víte, co se děje s tělem během…
- Foto dne