Já se taky nerada hádám a dost mě to ubližuje,ale někdy to prostě jinak nejde,zvláště,když mě někdo obviňuje z něčeho,co jsem neudělala,nemám potom sílu mlčet,to bych potom brala jako svoji prohru,kdybych na to nějak nereagovala,žiji s jedním mužem 45let a někdy je to opravdu nadlidské úsilí to ustát,protože nesnáším lež a jiné přetvářky.Každý z nás to má asi opravdu jinak,ale děkuji za vaše názory.

Možná někdo hádky k životu potřebuje. Zatím se mi celkem dobře daří se jim vyhýbat. Já je k životu nepotřebuji. Nedokážu někomu říct něco špatného a zlého, pokud si to oněm nemyslím. A když si to myslím, tak se s ním už nemohu usmířit. Nepochopím, jak se dva lidé mohou třeba políbit a nebo pohladit, když si někdy před tím nadávali sprostými slovy, chtěli si ublížit. Přetvařují se? Asi to má každý jinak. (Omlouvám se, že píši o hádkách a ne o povedené a výstižné, dobře čtivé básni. )

Hádky nám především ubírají moc životní energie, ale k životu prostě patří.

Prý opravdu hádka pročistí vzduch,ale po ní by mělo přijít krásné usmíření....to by se mi zdálo správné a romantické,žel,asi to tak vždy není.Napsala jsi to dobře,souhlasím se Zuzkou...

Sama hádky nemám ráda, ale vím, že někteří mají "italskou domácnost" a nevadí jim to. Máš to působivě zpracované.