Snítka olivy ze Země zaslíbené

Perfektní silnice č. 90 za námi nechává Svatou zem. No, ona vlastně není ani tak svatá, jako těžce zkoušená. Lidé, kteří tu žijí, mají ke svatosti hodně daleko. Jsou to zcela obyčejní lidé, kteří touží po míru a štěstí zrovna tak, jako ostatní lidé ve světě. Tato země má smůlu, nebo štěstí, jak se to vezme, že byla zrodem tří velkých náboženství.

Člověk by si myslel, že svět od středověkého tmářství dnes přece jen trochu pokročil. A ono to není tak úplně pravda. Víra sama o sobě není samospasitelná. Musí jít ruku v ruce s rozumem. Konflikty, vznikající v současném světě, mají vedle sociálního a mocenského také pochopitelně náboženský rozměr. Prostý člověk má obyčejně v tomto případě větší rozum než čelní političtí a náboženští představitelé. A mnohdy těžko chápe, proč se ta, či ona událost děje právě tak, a ne úplně jinak. Prostý člověk je den co den masírován informacemi, zprávami a prohlášeními těch mocných. Je to stejný útok na podvědomí jako reklama na prací prášky. Pokud ten vychvalovaný prací prášek neodpovídá reklamní prezentaci, nic se nestane. Příště si koupíte jiný. V životě je to úplně jiné. Tady ta záměrně cílená prezentace argumentů dává do pohybu celé národy. To řešení musí zde lidé najít sami.

Cesta na egyptské hranice je dlouhá. Široké údolí Wádí al-Arabah odděluje izraelskou Negevskou poušť na západě od Jordánské vysočiny na východě. Osamocené a rozlehlé kibucy s háji datlových palem se střídají s vyprahlou krajinou a skalami. Ten pohled začíná být trochu fádní. Autobus utichl, někdo spí a někdo si, možná, stejně jako já, promítá v hlavě poslední jeruzalémské chvíle.

Chrámová hora byla vyvrcholením celého našeho programu. Kupole Skalního dómu zářila svými osmdesáti kilogramy zlata na celý Jeruzalém. Vyšli jsme z Chrámové hory severní bránou. Ke Štěpánské bráně, kde na nás čeká autobus, to máme jen pár kroků. Tato brána má ale víc jmen. Kdysi se jí říkalo Ovčí brána. Dnes slyšíme nejčastěji název Lví brána.

Čekáme ještě na poslední opozdilce. Helena vidí, že držím v ruce svého průvodce, a říká mi:

„Půjčte mi tu vaši knihu na chvíli. Ať se něco přiučím.“

„Těžko se něco přiučíte,“ odpovídám jí. „Víte toho daleko víc, než v té knížce je.“

Když jsme se konečně všichni sešli před branou, Helena mi knížku vrací a říká jako paní učitelka ve škole:

„Máte tam chybu, opravte si to. Tady nad branou nejsou lvi, ale panteři.“

Lví brána, stejně jako dalších sedm bran Starého města, je součástí mohutného a dobře zachovalého hradebního systému, který nechal vybudovat osmanský sultán Sulejmán I. zhruba v polovině 16. století. Sulejmán vládl dlouhých čtyřicet let a byl to vynikající panovník. Jeho celé jméno vydá na docela dlouhý odstavec. Raději se omezím jen na jeho přízvisko, které zní Nádherný. Vybudoval mocnou a rozsáhlou říši, jejíž politické, ekonomické a vojenské síly se obávala celá Evropa. A tenhle mocný panovník měl jednou v noci divoký sen, ve kterém ho chtěli sežrat lvi. Zachránil se tím, že slíbil vybudovat kolem Jeruzaléma hradby. To také splnil. A na památku toho snu nechal umístit nad touto branou čtyři lvy, po dvou na každé straně. No, podle naší Helenky jsou to ale panteři. Budiž. Sultán ale určitě rozeznal lva od pantera. Byl to, jak známo, docela chytrý a přísný panovník. A tak jsem naší milé průvodkyni podrobně vylíčil onen historický příběh stavby brány. Mlčela a asi si myslela stále svoje. Křesťané se u této Lví brány přiklánějí spíše k názvu Štěpánská brána, protože podle tradice byl někde poblíž tohoto místa ukamenován křesťanský mučedník svatý Štěpán.

Po chvilce jízdy vystupujeme na rozlehlé vyhlídce na Olivetské hoře. Je tu dost místa pro zvědavé turisty i pro pár autobusů. A taky pro jednoho velblouda a jeho pána, kteří si tu vydělávají na skrovné živobytí.

Pod námi je město, zalité dopoledním sluncem. Máme půl hodiny na to, abychom se s ním rozloučili. Pár malých palestinských kluků tu běhá mezi autobusy a turisty a se značnou dávkou vrozeného arabského obchodního ducha nabízí různé cetky, které jsme mohli vidět po celém Jeruzalémě. Ale nabízejí i něco, co jsme neviděli nikde jinde. Malý, asi desetiletý klučina přišel ke mně, třímaje v ruce svazek olivových větviček, naškubaných někde na svazích Olivové hory.

„One dollar, one dollar,“ opakuje naučená anglická slova. Podíval jsem se na ženu. Ta jen kývla.

„Kup to. Na památku.“

Kluk dostal jeden dolar a já malou olivovou větvičku. Oba jsme byli spokojeni. Byl to náš nejkrásnější suvenýr ze Svaté země. Symbol míru a také naděje pro tuto zem.

Není vůbec jednoduché dostat se až na okraj vyhlídky k zábradlí. Každý si chce vychutnat ten neopakovatelný pohled. Někteří ho vidí poprvé a jsou ohromeni tím panoramatem. Někteří se zde loučí s městem s notnou dávkou nostalgie. A vrývají si ten pohled do paměti.

Olivetská hora je v prvé řadě spojena s působením Ježíše Krista. Tudy chodíval, když navštěvoval své přátele Martu a Marii, Lazara a malomocného Šimona v Bethany. Tady strávil i svou poslední noc před zatčením. Tady se ve své slabé chvíli, zoufalý, obracel k Bohu, aby ho zbavil krutého břemene. Tady Ježíš učil své učedníky modlitbám a zde také plakal nad osudem Jeruzaléma. A tady Bůh začal i svou práci.

„Na počátku bylo slovo a to slovo byl Bůh. A slovo to tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi.“ Jan: kap. 1

A božský Logos se od té chvíle vznáší nad městem jako naděje i hrozivé memento. A jednoho dne sestoupí na zem a bude účtovat. Údolí Kidron mezi Olivetskou horou a horou Moria bude místem Posledního soudu. Pro všechny. Pro židy, křesťany i pro muslimy. Eschatologický význam Jeruzaléma je stejně důležitý pro všechna tři velká náboženství, která zde s menšími, či většími problémy koexistují již skoro dva tisíce let. A desetitisíce židů i muslimů, pohřbených v obrovských hřbitovech na svazích Olivetské hory, vstanou jako první. A budou vítat Mesiáše, který sestoupí na Olivetskou horu. Nebo přijde z Damašku, kde sestoupí z minaretu velké umájjovské mešity na zem. Nezáleží na tom, odkud přijde. Neboť Jeruzalém je nejen městem schodů, uzavřených tajemných dveří a bran. Městem střech, na kterých jsou promenády a lavičky jak v parku. Městem panoramatických výhledů, nad nimiž se tají dech. Městem drátů a kabelů, natažených nad ním v husté spleti neznámo kam. Jeruzalém je také městem legend a mýtů. Městem, kde se víra stává denní potřebou a chlebem vezdejším. Kde poutník těžko hledá hranici mezi vírou a realitou všedního dne. Je to město, které může člověk milovat, nebo nenávidět. Těžko ale může zůstat lhostejný. Je to město, které, když jednou navštíví, bude se chtít do něho zas a zas navracet. Je to město svaté. Muslimské - Al-Quds. Pro Židy symbol identity jejich národa. A pro křesťany místem, kde se zrodila jejich víra.

Když muslim někdy vysloví jméno jakéhokoli proroka, říká vždy za jeho jménem: mír buď s ním. V anglických verzích arabského tisku nebo na arabských webových stránkách v angličtině je toto ošetřeno zkratkou pbuh, která je v závorkách hned za jménem. Znamená to „peace be upon him“.

Toto mně projelo hlavou při posledním pohledu dolů od svahů Olivetské hory přes údolí Cedron, Hinnon a Tyropoean, přes zářící zlatou kupoli Skalního dómu, přes modrošedou kupoli Chrámu Svatého hrobu až k moderním sídlištím na obzoru. A tak jsem si řekl v duchu: Mír s tebou, Jeruzaléme! A protože mateřskou řečí současnosti je angličtina, dodávám ještě, aby tomu rozuměl každý:

Peace be upon him!