O tom, jak jsem v nemocnici zaměstnal pohotovost

Pilně studuji příznaky jednotlivých nemocí, a tak vím, že v mém těle si podávají ruce. Když se nahromadí, tak se s novými poznatky obrátím na svého obvodního lékaře.

Svého oblíbeného pacietna vítá ve smyslu: "Tak co tam máš dneska." Samozřejmě ne takto natvrdo, pač by porušil lékařskou etiku, ale možná by ocenil, kdybych neměl jeho ordinaci na pantofle.

Na bolestivé stavy samostudium nestačí, a je třeba jednat okamžitě. Že je v břišní krajině něco v nepořádku, mě avizovalo stupňující se pobolívání s následným intenzivním bolením, které mě v noci dohnalo až na pohotovost. Naštěstí nemocnici mám také na pantofle, a tak odpadlo zdržování věčným přezouváním.

Pak už šlo všechno ráz na ráz. Nejdříve mi sestřička změřila TK a natočila EKG, potom mě podle pokynů pana doktora opíchala a odebrala tři zkumavky krve. Nakonec mě osahal sám pan doktor a poslal na ultrazvuk. Jen mě tím utvrdil, že můj stav je vážný, protože na UZ se normálně čeká řádově v měsících.

Ještě nikdy mě nikdo tak dlouho a v tolika polohách namazanou myší po těle nejezdil jako paní doktorka. Patrně nechtěla věřit vlastním očím. Když jsem vyžadoval papír, řekla pouze, že výsledek pošle, čímž jsem se ve znalostech nemoci dostal do defenzivy.

Soubor žádaných vyšetření nápadně připomínal předoperační vyšetření. No co, nakonec proč ne, jen požádám, jestli by mi při té příležitosti neopravili tříselnou kýlu, ušetřím tak jednu plánovanou operaci. A vlastně, i slepák může ven, beztak mě zákonitě jednou začne trápit.

Ultrazvuková zpráva pana doktora zjevně zaujala. Pak se opřel, zvedl brejle a pravil, že až na kousek vystrčené kýly, na mě nic závadného neshledal. Některé parametry prý byly přímo špičkové. Zároveň spolehl na moji chápavost a kulantně mi sofistikovaně sdělil, že zaražené prdy se stejně operovat nedají.

Ještěže mi vzali krev předem, teď by se ji ve mě nedopíchali. Vždyť jsem si připadal trošku jako hypochondr. Pan doktor ale moje rozpaky rozpoznal a uklidnil mě sdělením, že žádná bolest v krajině břišní se nesmí podceňovat.

Na závěr se mi dostalo doporučení, vynechat až do operace kýly větší fyzickou zátěž. No co, stejně jsem přísahal, že odchodem do důchodu už nikdy pracovat nebudu. 45let v terénu za jakéhokoliv počasí v jakékoliv dni a čase, bohatě stačilo.

Shrnuto a podtrženo. S jedním prdem jsem zaměstnal jednoho vrátného, dva doktory, dvě sestry a neznámý počet zaměstnanců laboratoře, a to v noci, po dobu dvou hodin. Ale stěžovat si rozhodně nemohu, byli ke mně hodní, milí, vstřícní, chápaví a vůbec...

O tom, jak jsem v nemocnici zaměstnal pohotovost

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více