Cesty do Řecka mi dávají naději, říká spisovatelka Scarlett Wilková

Její romány se v posledních několika letech zařadily mezi nejprodávanější knihy. Nyní vydává další, se zvláštním názvem Říkali jí Kri-kri. Znovu se v něm vrací do Řecka. Do země, do níž ráda jezdí a ráda o ní mluví.

Po bestselleru Až uvidíš moře přicházíte s další řeckou tématikou. O čem bude kniha tentokrát, můžete ji ve zkratce přiblížit?
Zkusila jsem napsat příběh Řekyně, která pamatuje svou zemi ještě v době, kdy do ní nejezdily davy turistů. Zkrátka, příběh jednoho rodu z řeckého ostrova, jehož název v knize nezazní. A neptejte se proč, tím bych mnohé prozradila. Ta knížka je trošku jiná, než mé předešlé romány. Je v ní víc tajemství, takzvaných věcí mezi nebem a zemí a nechám na čtenářích, ať si zkusí zapřemýšlet, co je realita a co fikce. A byla bych ráda, kdybychom se díky ní my všichni, kteří do Řecka jezdíme jako turisté, zamysleli nad tím, jak se tam chováme, co přinášíme dobrého a co zlého.

Jak moc podle vás turismus ničí Řecko?
Z mého pohledu hodně. Otázkou ale je, co si kdo představuje pod výrazem ničí. Pro někoho je nově postavený hotel ukázkou zničení kusu země, pro někoho naopak příklad pokroku, možnosti výdělku.

No právě. Vadí to tak moc samotným Řekům? Turismus tvoří pětinu HDP Řecka, jsou na něm závislí…
Přesně tak. Když nyní přijedete na některé ostrovy a znáte je z doby, řekněme třeba před třiceti lety, máte pocit, že jste úplně jinde. Místa, kde byla vybudována letiště a cestovní kanceláře tam navážejí stovky turistů, jsou stejná jako turistické oblasti ve Španělsku, v Turecku a podobně. I místa, která donedávna cestovky inzerovaly jako typicky řecká, nepoznamenaná masovým turistickým ruchem, se už změnila, staví se v nich další apartmány, hotely. Zanikly původní malé hospůdky, na jejich místech vznikly bary a restaurace nabízející italskou, asijskou kuchyni, fast foody. Mnohým Řeků to vadí, mnozí z toho naopak žijí, bohatnou. A teď se tam v této souvislosti dějí zajímavé věci.

Jaké?
Jako by se zalekli. Na mnoha menších krásných ostrovech se místní lidé začali starat o to, aby je také turistický ruch nezměnil k horšímu. Chtějí je zachovat takové, jaké jsou. Neznamená to, že nevítají turisty. Naopak. Ale nepodbízejí se jim. Neotevírají tam podniky s hamburgery a hranolky, ale jsou rádi, když si člověk sedne vedle nich a objedná si typické řecké jídlo. Když na jednom takovém ostrově před časem zahraniční společnost chtěla vybudovat luxusní hotelový rezort a nabízela, že za to investuje do silnic, do infrastruktury nemalé peníze, místní si udělali referendum a řekli: ne! Paradoxně hodně proti byli mladí lidé, od kterých by se očekávalo, že chtějí peníze, takzvaný pokrok.

Asi musíte Řecko hodně milovat, je to tak?
Vždy, když se procházím uličkami nějakého městečka na ostrově, který ještě nebyl turismem zdevastován, když potkám na silnici stádo koz nebo si ke mně v taverně přilehne pět psů, mám pocit, že jsem šťastná. Dává mi to naději. V těch chvílích si uvědomím, že se život neodehrává na sociálních sítích, že není nutné každé ráno načíst všechny nové zprávy a zhroutit se, protože všechny jsou nějakým způsobem negativní, depresivní. Cítím tam klid, nemám tam strach.

Fotografie S. Wilkové z oblíbeného ostrova Astypalea, ovšem není to ten z knihy "Říkali ji Kri-kri"

Vracíte se na stejná místa nebo objevujete nové ostrovy a destinace?
Mám místa, kam se vracím, ale každý rok se snažím poznat nějaký nový ostrov. Nedávno jsem počítala, že jich znám víc než dvacet. Letos jsem například prozkoumala jeden, který je přesně tím příkladem, že se dá spojit turistický ruch a zároveň si tím místní nenechají změnit, zkazit život. Na takové ostrovy se obtížněji dostává, člověk musí někam doletět, přesednout na trajekt nebo na malinké vrtulové letadlo. Je to méně komfortní, než sednout v Praze na letadlo a za tři hodiny se koupat. Když mi tuhle bylo dost blbě při přesunu lodí na velkých vlnách nebo v letadélku, které evidentně mělo hodně za sebou a foukal zrovna brutální vítr, říkala jsem si, jestli to vlastně stojí za to. Jestli by nebylo jednodušší nechat se dovézt do toho hotelu a tam se vyvalit na pláž. Ale pak chodím těmi bílými uličkami, cizí lidé se na mě usmívají, mávají mi, kněz mi před kostelík přinese sklenku vína, paní z domku, kolem kterého chodím na pláž, mi věnuje citron. Jo, mně to stojí za to.

Jací jsou podle vás Řekové? Pokaždé, když jsem Řecko navštívil, všiml jsem si, jak hodně drží rodiny pospolu…
Tak nemějme iluze, svět se mění. Říká se, že pro Řeky je rodina to nejpodstatnější, ale mnoho mladých lidí na ostrovech nebo na venkově nemá práci, odchází do měst nebo do zahraničí, staří lidé mnohdy zůstávají sami a rozhodně tam nefunguje systém sociálních služeb či domovy seniorů jako u nás. Ty jsou jen ve velkých městech a je jich málo. Na druhé straně jsou na ostrovech všichni více či méně příbuzní nebo kamarádi, takže celý život opravdu víc drží pospolu. Ale je to přirozené, když žijete na ostrově, který obývá sto lidí, musíte držet pospolu. Ovšem, když jde o peníze, o výdělky, vztahy jsou stejné jako všude jinde. Kostas si otevře hospodu, Spyros je naštvaný, že mu kvůli ní smrdí do okna, Janis začne lákat turisty, ať chodí do baru k němu a ne ke Kostasovi, Kostas napíše na Facebook, že Janis prodává špatné ryby…

Setkala jste se někdy v Řecku s Čechy, kteří tam žijí?
Jo, já jsem vždycky ráda, když potkám nějaké Čechy, kteří o určitém ostrově mají přehled, bydlí tam. Mám kamarádku, která léta žije v městečku Parga na pevnině, teď tam dělá delegátku pro české turisty, jmenuje se Kateřina Panoy a také píše knížky. Ona mi v mnohém otevírá očí, zbavuje mě iluzí, protože já měla tendence tvrdit, že v Řecku je všechno lepší, lidé jsou lepší. Ale tak to není, pitomci a zlí lidé jsou všude stejně jako jsou všude ti dobří, obětaví, šikovní.

Když se bavíme o Řecku, nelze opomenout jeho gastronomii. Na čem si vy nejvíc pochutnáte?
Já mám ráda vše, co smrdí mořem. Nedávno jsem na jednom nejmenovaném ostrově – kdo si přečte o mé hrdince Kri-kri, pochopí, proč nemůžu říct jeho jméno – objednala nějaké mořské potvory. Přinesli mi mísu, ve které jich bylo tolik, že bychom z toho doma žili týden. Mísu a citron. Nic víc. K tomu džbánek vína. No, džbán. Strávila jsem tam několik hodin. Když jsem myslela, že přežráním zemřu, paní mi přinesla dort, meloun a panáka jako pozornost podniku. Ta taverna byla celá taková ušmudlaná, chodili do ní místní lidé, turisté žádní. Když o tom teď mluvím, asi si půjdu udělat nějaké mořské příšery. Z pytlíku z mrazáku.

Vaříte si řecké jídlo i někdy doma?
Ne, mě vaření nebaví. Nesnáším vaření. A stejně by mi to jídlo nikdy nechutnalo tak jako v Řecku. Potřebuju k němu cítit vůni moře a vidět, že lidé, kteří mi uvařili, to udělali opravdu s radostí. Ne proto, že jsem dvoustý turista za den, jejich cílem je dostat ze mě co nejvíce eur, a proto se usmívají. Ale já už vím kam jezdit, dovedou odhadnout, kde mě budou mít rádi. Já už v tomto směru nedělám chyby.

SKatkou210117_112053 (2).jpg
S Kateřinou Panoy. FOTO: z osobního archivu S. Wilkové