Boženka a disidenti

Přátelé Íčkaři, dovolte mi představit mou druhou knihu Boženka a disidenti. Zatímco prvotina Láska podle Párala je soubor memoárů, nová kniha je povídková. Sbírka sedmi povídek pojmenovaná po jedné z nich vyjde 22. října letošního roku v nakladatelství ČAS.

Ústecký kraj. Bývalé Sudety. Kraj, kde oči přecházejí z krásy přírody a z ošklivosti průmyslových monster. Kraj, který se dříve topil v chemické mlze a dnes se topí v sociálních problémech. Ale také vesnice podél Labe a v kopcích na Děčínsku, Ústecku a Litoměřicku. To jsou kulisy povídkové knihy Boženka a disidenti.

Děj povídek Vesnický románek a Boženka a disidenti se odehrává v době sedmdesátých a začátkem osmdesátých let minulého století na ústeckém venkově a na čtenáře z nich zavane duch normalizace, ale také zakázaná láska i smrt.

Povídky Holčička a kadibudka a Péťa a zlaté prasátko spojují, jak z názvů vyplývá, dětští hrdinové. Holčičí prázdniny u babičky na Děčínsku v šedesátých letech minulého století a Vánoce na současné vesnici sledované očima malého Péti vrátí čtenáře do dětství.

Povídka Ontária na obzoru připomene staré křivdy na severočeských sadařích, ale také dává naději, že jádro dobré odrůdy znovu vzklíčí.

Povídka Vzpomínka na (ne)jednu vesnickou zabíjačku zasvětí čtenáře, doufám, že humorně, do mystérií vesnických zabíjaček konce osmdesátých let.

Povídka Narozeniny nám umožní věřit, že odchod na cestu bez návratu nemusí znamenat opuštění toho, kdo zůstává.

Úryvek z titulní povídky

„Koukej, Blážo, na ty zjevy,“ upozornila stará Havlíčková svou kolegyni v brázdě, když viděla, jak si lesník Klofáč vede kolem jejich pole do lesní školky skupinku velmi nevesnicky vyhlížejících mužů. Odložila motyčku, stáhla šátek z očí a bedlivě pozorovala ten úkaz, který jí zpestřil jednotvárnou práci – jednocení řepy.

Mužů je pět, ve věku mezi pětadvaceti a padesáti lety. Všichni mají pozoruhodně dlouhé vlasy, až na jednoho, který je úplně holohlavý, ale zato má plnovous až do pasu. Na krku kříže a korálky, na sobě vyšisované a potrhané džíny a podivné volné vlající košile. Na nohou sandály – a všichni kouří jako o život.

„Kde se to tady vzalo, takový máničky hrozný, a odkud jsou? No jo, na práci nejsou lidi, říkají, ale tohle? Kam na to ten Klofáč chodí?“ přemítá nahlas Havlíčková, když se jí náhle dostane nečekaně přesné informace.

„To sou přeci ty disidenti, Maruš, sou ubytovaný dole pod Skalkou, po těch Svobodovejch, co utekli po osmašedesátým na západ,“ sděluje jí Bláža.

„A že zrovna ty to tak víš?“ diví se a zároveň má vztek Maruš, protože Bláža je tentokrát lépe informována než ona. Netuší, co znamená to označení „disi, disi, disi – co?“, ale zeptat se Bláži nechce, ta by byla na koni, že ji zase může poučovat. Zeptá se doma mladejch, to jí nevadí, Pepča jí vždycky umí všechno pěkně vysvětlit a Božena v té knihovně taky určitě leccos pochytila.

A tak hned odpoledne připraví sezení na zahrádce pod lípou, prostře kostkovaný ubrus, ně něj kafíčko a včera upečený štrúdl, zavolá syna a snachu, a:

„Povídejte, děti, co víte o té verbeži, která prej bydlí po Svobodovejch a dělá v lese?“

„Tak už jsi je taky viděla, mami,“ konstatuje syn Pepa, „ale oni nejsou žádná verbež, jsou to lidi z Prahy, co soudruhům překáželi, přišli v Praze o práci, pak jim dokonce Prahu zakázali a šoupli je sem. Všichni jsou vzdělaní, profesoři, doktoři, studenti. Podepsali Chartu 77, šířili zakázané knížky, trpěli a trpí za své názory, také je mohli i zavřít.“

„No, nevypadali, že by tolik trpěli,“ přemítá matka, „všichni hulili, jak kdyby jim patřila Kutná Hora, a jak byli vyhastrošení! Hábity takový nemožný měli a sandály do lesa, kdo to kdy viděl, do lesa mají být pevný boty, přece.“

„Ty by ale měli nafasovat od lesníků, je to pracovní pomůcka. Neměli bychom je odsuzovat, ale spíš chápat,“ kontruje Pepa.

„A ty se snad s nima znáš a bavíš, že se jich tak zastáváš?“ ptá se matka ostře.

„Nebavím, i když bych rád, ale nechci, aby mě s nimi někdo viděl, víš, jaká je doba, čekám na to jmenování do funkce, a to bych mohl mít utrum.“ odpoví synek, ale tak nějak otráveně a snad i smutně, a dodá: „Nikdo ve vsi se s nimi přece nebaví.“

„Máš recht, Pepo, však ti to dalo práci a snažení, abys dostal tu funkci hlavního zootechnika, nezkazíš si to pro nějaké dezolátenty,“ ukončila matka krátkou diskuzi o disidentech, a vlastně si vůbec nevšimla, stejně jako její syn, že snacha Božena nepronesla jediné slovo a jen se tak dívá těma svýma velkýma zasněnýma očima do dáli nad netknutým šálkem kávy

Není totiž pravda, že se s těmi disidenty nikdo nebaví. Do knihovny k Božence chodí pravidelně, ale nejčastěji tam zavítá ten nejmladší z nich, Dorian. A zrovna s ním se ona baví moc a moc ráda...

Boženka a disidenti

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více