Francouzštinu jsem studovala na oděvní škole a stejně jako většina mých spolužaček jsem snila o cestě do metropole světové módy - Paříže. To však bylo v osmdesátých letech ještě nereálné. Později jsem měla možnost podívat se do Francie mnohokrát a k tomu se mi ve škole získané znalosti francouzštiny skvěle hodily.

Francouzštinu prostě milují.

Hezké ... a obdivuji :-)

Děkuji vám všem za příspěvky a ostatním za přečtení. Já bych jen podotkla, že rodilá mluvčí je Francouzska, ta, která mluví francouzsky v básni Ta , mluví česky v básni, je Češka, rodilá mluvčí. Obě mluví svým rodným jazykem. Mám takhle namluvenou fráninu v 6 deskách. Učím se ve větách. To se člověk rychleji rozmluví. Jsou i jiné způsoby, Zuzko, já vím. Kniha gramatiky nenaučí se rozmluvit. Ještě jednou děkuji.

Cizí jazyk se nejlépe učí v nějaké, třeba i nevědomé, souvislosti. A na to je škola dost krátká, "ich sehne mich immer noch nach dir" mě určitě nenaučila.

Ten kdo považuje cizí jazyk za svůj - viz rodilá mluvčí - a ten, kdo mu rozumí - obě mají můj hluboký obdiv. Tato básnička ve mě vyvolala emoce - písničku: https://www.youtube.com/watch?v=GlpDf6XX_j0 děkuji paní Michaelo.

Na gymnáziu jsme si mohli vybrat mezi němčinou a francouzštinou. Všichni chtěli němčinu, ani se nedivím, zdá se mi na naučení lehčí. Díky za básničku.

Francouština je řeč nad moje schopnosti, ale mám ráda francouzské šansony...

Zadumané, vybavila se mi Colette... :-)

Jani pro vysvětlení: Věta ve francouzštině je přeložena a vyzní jako naděje a přání. První část - je přítomnost - Francouzka mi procítěným přednesem připomene můj milostný vztah, který se mnou není. Závěr: váhám, zda o mě ještě stojí a onu větu v mysli použiji. Asi tak.