Vaření a pečení s vnukem

Za život jsem toho už, jako snad každá z nás, uvařila a upekla spoustu ale určitě znáte i tu otázku, se kterou se obracíte na členy své rodiny "Co mám upéct nebo uvařit?" A většinou místo rady dostanu odpověď nevím, nebo že je to jedno. Jediný, kdo mi občas něco navrhne, je vnuk.

V době, kdy si babičky stěžují, že na ně vnoučata nemají čas, bych měla asi být vděčná za to, že ten náš, už teda ne malý klouček, ale student, k nám chodí docela rád a často. A jeho rady, co upéct nebo uvařit, to tedy opravdu stojí za to!

Začalo to dortem Praha, tedy legendárním dortem, který prý pekl v luxusním hotelu Praga v Moskvě cukrář Vladimír Guralnikov. Ach jo, Péťa si na něj našel recept a já, ač docela nerada, protože péct něco, co jsem nikdy neochutnala, nemám ráda, jsem se do něj pustila. Dopadlo to dobře, ale punčák nebo harlekýn je ke kávě určitě lepší pochutnání. Byla to taková nějaká variace na Sachrův dort.

Ale tím to samozřejmě neskončilo. Tuhle po ránu mi volal. Vymýšlí si blbiny a chtěl vařit "Spotted dick" - anglický pudink z loje a že by přijel, že to zkusíme. Máma na ty jeho nápady asi nemá náladu. No, nedivím se jí. Tak jsme to, podle anglického videa, udělali, příprava je raz dva, ale vaří se to jako knedlík v ubrousku 90 minut ve vodě a potom se polije v másle rozpuštěným hnědým cukrem. Vypadalo to jako odporný nahnědlý knedlík, spíš jako tlačenka než nějaká sladká ňamina, ale Péťovi to chutnalo, mě docela taky, ale já sním v podstatě všechno a synovi to pochopitelně chutnalo taky. Ten sní ale opravdu všechno. Občas si z něj děláme legraci, že po úrazu hlavy je jako Abrhám ve filmu Šakalí léta a vůbec neví co jí. Dědeček ani celou porci nedojedl a povídal, že je to zvláštní. Chyba byla zřejmě v tom, že jsme tu lahůdku nenechali několik týdnů odležet. Prý se může nechat i rok! Pak by to určitě bylo úplně vynikající... :-)

Zajímavé je, že ten lůj z toho nebyl skoro cítit, jenom z ubrousku, ve kterém jsme to vařili, jsem mastnotu zaboha nemohla dostat. To, co zbylo, jsem Péťovi dala domů pro mámu, ať si taky pochutná... No, musím ale uznat, že s kopcem šlehačky, když nebylo vidět tu knedlíkózní strukturu sraženého čehosi divného a polité zbylým karamelem, to docela šlo. Určitě by to chtělo vylepšit nějakým alkoholem, ale to Péťa, jako zapřisáhlý odpůrce, nedovolil. Naštěstí už žádný lůj nemám, takže ani žádný další pudink nebude. Tenhle lůj byl krásný, bílý, sebraný z vývaru a mě bylo líto ho vyhodit. Říkala jsem si, že ho smíchám se slunečnicí sýkorkám, ale nějak k tomu nedošlo. Docela mě tedy udivilo, že se to dalo jíst, nevím jak vy, ale já vždycky o anglickém vánočním pudinku slýchala, že je to něco neskutečně odporného. A není, vážně že ne. Ale do svých oblíbených receptů to teda určitě nezařadím.

Ovšem ani pudinkem to neskončilo, jako další si Péťa minulý týden vymyslel, že upečeme pirohy se zelnou náplní. No upekli jsme, ale myslím, že ten lojový pudink byl přece jenom o fous lepší. A taky s ním nebylo tolik práce. Tady těsto muselo nejdříve klasicky vykynout, náplň se nejdříve vařila, což tedy nebyla úplně voňavá záležitost a pak ještě musela vychladnout a teprve potom se plnily pirohy a pekly v troubě. Ale těsto bylo dobré, ovšem ta náplň nebyla ani slaná, ani sladká, spíš jenom tak nasládlá, prostě zelí s cibulí a nikdo jsme z toho anglického videa, kterým se Péťa opět inspiroval, nepochopil, jestli to má být sladké nebo slané. Kdyby se jednoznačně řeklo, že to má být slané, přisolila a dokořenila bych to, nebo bych přidala krájenou šunku, špek nebo i sýr, ale to Péťa nechtěl, muselo se to udělat podle návodu a tak to bylo takové neurčité a tentokrát to nikomu, mimo velkého Petra nechutnalo. Ovšem slepice tím pochopitelně nepohrdly...

Chvilku jsem uvažovala o tom, že až příště zase něco podobného Péťa vymyslí, tak bych mohla použít dědečkovu oblíbenou hlášku, tedy aby si k tomu laskavě našel jinýho vola...

Celé mě to připomnělo "Ruské byliny", které jsem jako dítě četla. Mimo jiná, mně jako dítěti nepochopitelná zvěrstva se tam psalo o bohatýrovi, který seděl na peci, jedl cibuli a zapíjel jí kvasem... Cibuli děti moc nemilují a při vzpomínce na cibulový čaj, který nám maminka dělala při nachlazení jsem tehdy měla žaludek až v krku. To by se našinec asi radši postil, než si takhle mlsnout, ale cibuli přece s chutí chroustala i Marfuša v Mrazíkovi, nebo Franco Nero ve Vůni cibule a nikomu to nepřišlo divné. Holt se to někde asi normálně jí.

Myslím ale, že se mi určitě nebudete divit, že pomalu začínám mít obavy z toho, s čím ten chlapec přijde příště...

Vaření a pečení s vnukem

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více