Jak jsme měli doma Netopýra

Psi mě provázejí životem už téměř třicet let. Za ta léta jsem s nimi zažila spoustu legrace, ale i adrenalinu a infarktových situací, které oni vždycky dokázali vyvážit něčím, co se nedá koupit: svou věrností a láskou. V mém srdci tak zanechali spoustu vzpomínek.

Už jsem se tu jednou zmínila, že svého prvního psa - německého ovčáka Rona - jsem ukradla. Další pejsany jsme ale nabývali legální cestou.

0001-ron-1.foto-zari-1996-ukradeny-v-srpnu-cca-2-roky.jpg

Jako první k Ronovi do smečky přibyla jeho dcera Andy. Za nakrytí jsme měli od majitele fenky slíbené štěně. Za dva měsíce od tohoto aktu se narodilo pět chlupatých kuliček, které rostly jako z vody. Najednou nastal čas rozhodnutí, které z nich si vybereme. Šli jsme k chovateli s pevným úmyslem odnést si domů kluka.

Nakonec jsme si nevybírali my, ale udělalo to za nás samo štěně. Jakmile mě uvidělo, rozběhlo se ke mně a už neodešlo. Bylo hotovo. Nic na tom nezměnil ani fakt, že to byla fenečka a sám majitel nás od výběru zrazoval. Že prý je toto štěně nejslabší z vrhu a my máme právo si vybrat to nejlepší. No ale co naděláš…

0002-andy-praha-5.12.1997.jpg

Jelikož psí otec Ron byl tvrďák, vraceli jsme se tehdy domů s mírnými obavami, jak štěně přijme, ale patrně jsme mu nemohli udělat větší radost.

0003-ron-a-anda-hlubos-5.1.1998.jpg

Seznámení s naším kotětem Bělou už byla potom jenom formalita.

0004-andy-poprve-s-belou-doma-5.12.1997.jpg

Andynka měla mírnou a tvárnou povahu. Od malička byla poslušná a velmi učenlivá. Jejím charakteristickým znakem byla nezvykle velká ušiska, která vypadala spíš jako radary, takže vždycky věděla, kde se co šustne. Dostala přezdívku Netopýr.

Ovšem i ona měla svoje slabůstky. Byla parádnice, která milovala moje lodičky a s chutí sundávala ze šňůry ložní prádlo i oblečení. Nikdy přesně nevěděla, co s tím, tak vše alespoň důkladně ožužlala a ochutnala. Doma jí hodně bavilo chodit do koupelny, chytit tam konec roličky toaletního papíru a proběhnout s ní křížem krážem všechny místnosti. Nevěřili byste, jak dlouhý ten toaleťák je, a kde všude je možné ho omotat.

Andy s námi sice bydlela v bytě, ale na zahradě měla boudu, ke které jsme jí občas museli připnout, aby radostně neskákala na návštěvy. Nelibě to nesla a docela nám to vždycky dala sežrat stylem:

„Na mě nekoukej, neměla jsi mě tu nechávat!“

„Moje místo je přeci tady, u tebe, to už bys mohla vědět!“

Není to příběh s dobrým koncem.

Bydleli a pracovali jsme na konci vesnice. Jednou, když už bylo po zavírací době, manžel jako obvykle zamknul bránu a do oploceného parku pustil naše dva psy, kteří areál hlídali. Ti vždycky leželi tiše, ale pozorně před domem. Štěkali pouze, když se něco dělo. Tehdy se nedělo nic. Byla slyšet jen auta projíždějící okolo po hlavní silnici. Manžel tedy v klidu asi 15 minut stříhal za rohem domu živý plot.

Najednou mu zvoní mobil:

„Nechybí vám jeden pes?“ ptal se soused.

„Je tu opravdu jen Ron. Andy chybí,“ podivil se manžel, když ihned vyběhl za roh.

„V tom případě ta leží dole na silnici. Přejel jí kamion. Pojďte, pomůžu vám s ní.“

Co se vlastně stalo, se můžeme jen domnívat. Na naše pole, které sousedilo se vzdálenou částí zahrady, patrně vstoupilo několik srnek a psi je ucítili. Potichu, bez hlesu se zvedli a vyrazili. Narazili na plot, a proto se Ron ihned vrátil zpět na své místo před domem. Andynka nejspíš dál hledala, kudy proklouznout, až nakonec našla poměrně malou a nenápadnou díru, zdánlivě neprostupně zarostlou křovím. Bylo jí teprve devět měsíců, takže byla spíš mírně odrostlé štěně, a proto se jí únik podařil.

Byl to šok, ze kterého jsme se dlouho nemohli vzpamatovat.

A Ron zůstal zase sám…

Nemohu říct, kdy jsem byla v životě nejšťastnější. Myslím, že štěstí se nepočítá na roky, ale na okamžiky. A ty krásné chvíle, prožité s bláznivou holkou s ušima jako radary, srdcem plným radosti a ocasem vrtícím na pozdrav, k nim rozhodně patří.

Jak jsme měli doma Netopýra

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více