Malířka Jenny Schermaulová byla podle Karoliny Světlé opravdový anděl

Jenny, tedy přesně Johanna Ludmila, se narodila v Liblíně, necelých pětadvacet kilometrů severně od Rokycan, 24. května 1828 důchodnímu Františku Schermaulovi a Anně, za svobodna Fleischerové.

Povolání otce už v současnosti neexistuje. Ale tenkrát šlo o vysokého úředníka na panství, který spravoval finance a měl rozhodovací pravomoc. Jenny proto přišla na svět do společensky vážené a ekonomicky solidně zabezpečené rodiny.

Od dětství milovala květiny a malování. Obojí se ale propojilo až v její dospělosti. Od roku 1840 pobývali už Schermaulovi na území dnešní Prahy. Na mládí strávené na (tehdy samostatném) Smíchově Jenny zavzpomínala u příležitosti svých osmdesátin: „Pořád ještě vidím ty dva dřevěné mosty, řezbou zdobené, vedoucí přes potok. Tam bylo hezounkých, krásných květin! A což toho ptactva, těch slavíků, kteří dovedli duši i srdce rozplakat! V zahradě bylo pusta, a přec tam bylo tak, jak není a hned tak nebude jinde na zemi.“ To už pan Schermaul pobíral penzi a Jenny se toužila především zdokonalovat ve svém výtvarném projevu.

„Jednoho dne přišel k nám mladý, zajímavý muž, měl velké, hořící oko, kolem hlavy záplavu vlasů,“ vyprávěla po letech Jenny. Ten muž – malíř se jmenoval Karel Javůrek a začal ji soukromě vyučovat.

Na Akademii výtvarných umění směly totiž dívky oficiálně studovat až od roku 1919. A my se právě pohybujeme časově na konci čtyřicátých let 19. století, tudíž Jenny patřila bohužel ještě ke generaci, jež si cestu k umění musela složitě klestit. Pomáhal jí v tom však otec, který ji finančně podporoval. V kontextu doby to považuji za velice moderní přístup. Schermaulovi ostatně měli doma jen dvě dcery, ještě o dva roky mladší Annu, a tak si mohli dovolit do svých dětí něco investovat. Annu však bohužel v dospělosti podle několika svědectví postihla úplná slepota. Dlouhé roky prý trpěla šedým zákalem a po zpackané operaci o zrak přišla. Proto možná otec svou starší dceru také vedl k nějaké profesi. Asi tušil, že jednou bude oporou nemocné sestře. To se nakonec naplnilo.

Jenny si samozřejmě prožila i lásku. Zabezpečený a slušný nápadník si ji podle vzpomínky K. Světlé chtěl vzít. Aby ne, byla totiž velmi duchaplná a půvabná: „ Krásně klenuté čelo, obličej energický v liniích a při tom něžně měkký výrazem, oko plné života a dobrotivosti, taková byla tvář, již vlas jak čisté zlato jasný vroubil drobounkými vlnami.“ Ale kvůli Anně se sňatku raději vzdala.

Jenny zůstala jinak ale lidem z mládí většinou věrná. Javůrkovi, v němž získala celoživotního ctitele svého umění, v průběhu let zasílala různá přání, dochovalo se třeba to k narození syna. Avšak zatím se mi nepodařilo objevit dopisy, v nichž by Jenny nechala více nahlédnout do svého nitra.

A proto mohu vycházet výhradně ze vzpomínek jejích známých a přátel, které hovoří o malířčině skromnosti, laskavosti a nevtíravosti. Mluví tak o vlastnostech ženy, jež se nejvíce obětovala umění a své sestře.

Jenny bydlela zhruba půl století v zadním traktu domu na Václavském náměstí číslo 49. Právě na této adrese vytvořila zásadní část svého díla. Až do šedesátých let její tvorba obsahovala pestřejší směsici žánrů, od zátiší přes autoportrét až po zachycení momentky z městského prostředí. Nevím proč, ale připomnělo mi to něčím Zdenku Braunerovou – možná tou kombinací různých vlivů. Snad mi jako laikovi bude tato asociace odpuštěna.

V šedesátých letech Jenny odešla na nespecifikovaně dlouhý čas do Drážďan, kam ji možná přivedl Javůrek. Sám tam pobýval na stáži a právě v padesátých letech do saské metropole pravidelně jezdil. Jenny si tu osvojila techniku kvaše. Tato tvůrčí metoda stojící mezi akvarelem a olejomalbou je ideální pro botanické ilustrace. Inspirací se jí mohla také stát bavorská rodačka, Barbara Regina Dietzsch, která už v osmnáctém století proslula coby pozoruhodná malířka květin a zvířat.

Jenny se po návratu domů odhodlaně vydala v jejích stopách. Tudíž pak její štětcem zachycenou květenu, mohli obdivovat nejen návštěvníci sedmi výstav Krasoumné Jednoty (mezi roky 1879 – 1908). Prací Schermaulové si začala všímat i kritika. Z jedné pro představu ocituji: „ Nejvýše ovšem co do umělecké ceny stojí mezi nimi překrásná kytice Jenny Schermaulové z Prahy.“ Mimochodem zájemci si ji mohli koupit za 350 zlatých. Pro upřesnění dodávám, že kupříkladu strojník v továrně v té době bral okolo 50 zlatých týdně. Samozřejmě výtvarná díla si pořizovala úplně jiná vrstva obyvatelstva než ta, která dřela na bohaté průmyslníky.

Největší triumf si však Jenny připsala svou účastí na světové výstavě ve Vídni v roce 1873. Jenny tu vystavila obraz pod katalogovým číslem 735 s prostým názvem „ Blumen“ (česky Květiny). Podle některých pramenů se mělo jednat o jiřiny. V dochovaném katalogu jsem si opravdu ověřila, že se Jenny ve Vídni představila. Rozhodně tam její práce nezapadla, existují svědectví, že díky tomu získala i četné koupěchtivé zájemce. Pro ženu - malířku se jednalo o průlom. Vždyť neměla možnost se ani formálně vzdělávat jako její mužští kolegové. Přesto si to nepředstavujme tak, že ji to zajistilo do konce života. Z andělského snění se ostatně nikdy nikdo nenajedl. Tudíž i Jenny musela hledat různé zdroje obživy. Naštěstí vynikala trpělivostí a skromností, a proto mohla provozovat malý „dívčí ústav“ pro slečny z předních pražských rodin. „Žaček nebylo mnoho, býval přísný výběr.“ Využívala k tomu svůj útulný ateliér, „ kde v záplavě slunečního světla nejpestřejšími barvami hrály květiny všech barev a druhů, od té nejprostší polní květiny, již slečna malovala pro spisy vědecké, až po nádherné zázraky květeny cizokrajné, jakých se dostávalo umělkyní ze šlechtických skleníků.“ V tomto pedagogickém snažení jí asistovala sestra Anna v roli učitelky ženských ručních prací. Zřejmě měla tato tmavovláska s hnědýma očima ještě zbytky zraku. Svým posluchačkám vštěpovala „ zásadu zajisté dobrou, aby každá žačka dbala především naučiti se věcem všeobecně užitečným, na zbytečnosti prý je škoda času i peněz.“ Proč aktivity tohoto ústavu skončily, jsem se nikde nedočetla, ale počítám, že to nějak souviselo s Anniným zdravotním stavem.

Jenny kromě své vlastní školy také mezi květnem až červnem 1877 zastupovala kolegu, malíře Josefa Scheiwla, na hodinách ženského výrobního spolku. Zřejmě jí její kantorská pověst předcházela, ostatně jejím ateliérem prošla i budoucí známá malířka a grafička Hermína Laukotová.

Když Anna oslepla, vyptávala se vždy Jenny při práci na každý tah štětcem. A určitě si u toho představovala výsledné dílo. Tento způsob komunikace slepé s vidoucí prý probíhal od rána do večera a Anně zprostředkovával vidění krásna, o něž přišla. Aby si připadala nějak užitečná, stále něco sestře pletla, Jenny pak návštěvy prosila, aby nekomentovali to, že Anně přirozeně utíkají oka. Nechtěla ji zarmoutit.

Karolina Světlá, jež obě dobře znala, o Jenny prohlašovala, že byla anděl dobroty. Přesto si hodně vzpomínek nechala pro sebe, a tak osobnosti obou sester zůstávají pro mě trochu zastřené.

30. 5. 1884 umírá Anna Schermaulová. Jelikož v mezidobí skonali také oba rodiče, Jenny zůstává ve svém bytě sama obklopená uměním i květinami. A protože „výtvory její obstojí stejně před střízlivým zrakem přírodopiscovým i před uměleckým,“ je oslovena k zajímavé spolupráci. Mezi roky 1885-1888 se stává ilustrátorkou postupně třech titulů mapujících jarní, podzimní a letní květenu. Jedná se o seriózní počin profesora Rosického, botanika, jehož pro laiky přívětivě pojatá práce obsahuje pochopitelně i kresby popisovaných rostlin. Dobová kritika oceňuje nejen jeho populárně-naučné pojetí, ale také výtvarný doprovod: „ Zvláštní pak cenu a vnadu přidávají spisu tomu barvotisky, zhotovené dle akvarelů Jenny Schermaulové a Josefa Sebotha, kteréž překvapují svým přesným a krásným provedením.“ Mimochodem ještě v Botanice pro vyšší třídy středních škol z roku 1911 lze nalézt jeden obrázek podle Schermaulové.

Zatímco výtvarná stránka života Jenny Schermaulové získává obdiv, ona sama se vytrácí z pozornosti. Snad za to může skutečnost, kterou uvádí její žačka, učitelka a spisovatelka, Ludmila Brodská – Grossmannová, že veřejnost „ spíše opomíjí nežli uznává záslužnou práci žen.“ Na Schermaulovou si proto vzpomenou až v okamžiku, kdy slaví sedmdesátiny. A o deset let později pak u příležitosti jejích osmdesátých narozenin vyjde dokonce i něco, co by se dnes dalo nazvat reportáží. Autor, Dr. R. J. Kronbauer, je u Jenny překvapen „ její svěžestí — duševní i tělesnou.“ A ještě dodává: „ Krásná, milounká, roztomilá stařenka.“

Ta už sice prakticky neopouští svůj domov, ale stále pracuje a věnuje se soukromé výuce:„ svědomí mně praví, že svoje žáky něčemu naučím. Je mezi nimi dokonce jeden filosof...má nadání ... bude velmi pěkně malovat.“ Z čehož vyplývá, že v závěru života se věnovala i mužským studentům. Do konce svých dnů tedy neváhala experimentovat a pořád zkoušet něco nového. Což mi připadá velmi blízké a sympatické.

Po úmrtí právníka a politika F. L. Riegera v březnu roku 1909 získává ze spolku Svatobor jednorázovou podporu ve výši 400 korun. V témže měsíci se rovněž zúčastňuje pohřbu svého dávného učitele Karla Javůrka. Ten bohužel jako sedmaosmdesátiletý spadl z lešení při restaurování oltáře v kostele. Dalších sedm let už nevycházel ven, ale stejně jako jeho žačka nadále maloval. Ta očividná vášeň pro tvorbu a životní elán je vlastně oba spojuje.

Jednaosmdesátiletá Jenny Schermaulová umírá 30. října 1909 na mrtvici. Dochované nekrology shrnují její rozsáhlou a celoživotní činnost zhruba takto: “ Vystavovala v exposicích Rudolfínských, Umělecké besedy i v cizině, a byla pro vzácné kvality svého umění nazývána českou Rachel Ruyschovou.“ Čímž připomínají nizozemskou malířku květin narozenou v sedmnáctém století. Myslím si, že ale Jenny všechny své domnělé zahraniční vzory přesáhla. Do všeho, co dělala, vplétala totiž svou laskavou a jemnou duši.

Čerpala jsem z těchto zdrojů:
Knihy:
Krásnohorská Eliška, Co přinesla léta, Praha 1928

Kronbauer Rudolf Jaroslav, Vzpomínky členů Máje, Praha 1903

Officieller Kunst-Catalog: Welt-Ausstellung 1873 in Wien
Smolař Gotthard, Botanika pro vyšší třídy středních škol, Praha 1911

Rosický František Vilém, Květiny jarní se zvláštním zřetelem ku květeně domácí, Praha 1885
Rosický František Vilém, Květiny letní se zvláštním zřetelem ku květeně domácí, Praha 1888
Rosický František Vilém, Květiny podzimní se zvláštním zřetelem ku květeně domácí, Praha 1888

Periodika:
Besedy lidu, 25.06.1910
Květy, ročník 5, 1883
Literární archiv, Božena Němcová, k 140. výročí úmrtí, Praha 2002
Máj, ročník 6 (1907-1908) a 8 (1910)
Světozor, 24. dubna 1879
Zvon, 05.11.1909
Ženské listy, ročník 36, 1908
Ženské listy, ročník 41, 1913

Online zdroje:
Databáze výstav | Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950
www.citem.cz
https://katalog.ahmp.cz/pragapublica/