Památce mé ženy

Nepřítomným pohledem

 bloudí tvé oči pokojem

a slza Naděje

v bolestech

padá na omšelé křeslo.

Myšlenkami protéká

dávno ztracený čas.

Svatební šaty jsou plné očekávání

a odpolední slunce

rozsvěcuje známé tváře.

Milostná noc

rozechvívá smysly vzrušením

a tělo se s úsměvem vzdává

noci bez obecenstva.

*

Jen malý kousek Naděje,

jen malý kousek života,

toulám se sny

  a minulostí

a sleduji, jak slza Naděje

v bolestech stále padá

na omšelé křeslo.

Tvá slza

na tvé křeslo,

ve kterém kráčíš,

neúprosně,

k branám nekonečna.

*

Náš příběh má tisíce stran

a každá z nich

o něčem vypovídá.

Pomalu listuji

tou knihou života

a těším se s každou její stranou.

Pořád něco končí

a pořád něco začíná

a myšlenkami protéká

docela malý kousek Naděje.

Té naděje, která utváří

sinusoidu našeho života.

*

Slzy naděje

na omšelém křesle

pomalu vysychají

a život změnil svou tvář.

Myšlenkami se prolíná

dávno ztracený čas.

Čas odešlý,

 a přesto stále živý,

občas vstoupím

do jeho proudu

a znovu prožívám

dávné děje,

ty děje ztracené,

a přesto stále živé.

Jen dobrou noc

ti nemohu

už dát.

*