Vyprávění ženy, která se živila vlastním tělem

Ano, přiznávám, byla to moje vina, měla jsem být opatrnější, ale dneska se zadlužíte, ani nevíte jak. Neohlídáte si finance, naletíte šmejdům nebo se nedokážete uskromnit, abyste vyšli s ne zrovna vysokým platem.

Po rozvodu se něco podobného stalo i mně. Zůstala jsem sama s dcerou a chtěla jí, nu, vlastně trochu i sobě dopřát víc, než jsem si mohla dovolit. Od oblečení, přes ne zrovna levné dovolené, a tak dál, a než jsem si stačila uvědomit, jakou dělám chybu, ocitla jsem se v dluhové spirále. A začala jsem to řešit, klidně mě za to odsuďte, podobně jako to dělávají některé ženy v tíživé situaci, prodávala jsem vlastní tělo.

Nechci tohle období moc rozebírat, rozhodně jsem to nedělala pro potěšení. Na privátech, kde některé holky chlastaly nebo kradly a s chlapy, jakých bych se normálně nedotkla ani klackem, mi zrovna dobře nebylo. Po několika létech, v nichž jsem si prošla insolvencí a naučila se normálně hospodařit, jsem byla šťastná, že toho můžu konečně nechat. A začít zase normálně pracovat, byť na úplně obyčejných místech. Co bych taky jako vyučená švadlena chtěla, míst v mém oboru bylo jako šafránu, a tak jsem dělávala porůznu ve skladových halách, uklízela po kancelářích a podobně. Ale byla jsem ráda, že jsem z tamtoho venku a na peníze jsem si už uměla dávat setsakra pozor.

Nicméně přece jen mi z toho období něco zbylo, respektive někdo zbyl, asi jako když najdete maličký drahokam v blátě. Byl to Radek, jeden z bývalých zákazníků. Jako jeden z mála se ke mně už tehdy na privátě choval galantně, byl něžný, nosil mi květiny a oslovoval mě Růžičko. Snad proto, že jsem tam vystupovala pod jménem Růžena, a to ho inspirovalo. Byl asi jediný, na koho jsem se dokázala těšit a s kým mi bylo příjemně.

„Růžičko, já si u tebe vůbec nepřipadám jako zákazník, přijde mi, že jsme milenci. Víš co, budeme se milovat zadarmo, ty nám vždy uvaříš kávu a já ti ty peníze jako dám za ni. Budu mít pocit, že jsi mi připravila nejdražší a nejluxusnější kávu na světě.“ Tohle mi řekl hned při asi třetí návštěvě, já se musela smát, přiznám se, že mě to potěšilo a na jeho hru jsem přistoupila.

Radek byl starý mládenec, ani neměl žádnou přítelkyni a ještě na privátu se mi snažil navrhnout, abych odtamtud odešla a začala žít s ním. Jenomže já to odmítla. Jednak jsem byla několikrát svědkem, jak nějaká holka odešla za zákazníkem, po pár měsících se vrátila zklamaná, a to ještě měla štěstí, když nebyla těhotná. A za druhé po rozvodu jsem se zařekla, že už žádného chlapa domů nechci.

„Růžičko, ty končíš? To mě moc mrzí, zvykl jsem si na tebe a budeš mi moc chybět, nemohli bychom se nějak scházet dál?“ zareagoval Radek na moji informaci, že se ke konci měsíce konečně vracím do normálního života a že tohle je vlastně jeho poslední návštěva u mě na privátě.

Zamyslela jsem se. S Radkem mi bylo dobře, ale jak už jsem mu řekla dřív, pod jednou střechou jsem s ním žít nechtěla. A tak jsem mu navrhla: „Víš co, jestli chceš, budu tě občas navštěvovat ve tvém staromládeneckém bytě. A už mi neříkej Růžičko, nejsem Růžena, ale Jarmila,“ prozradila jsem mu svoje pravé jméno a navíc dala i soukromé telefonní číslo.

„Opravdu? Myslíš to vážně? No, to budu moc rád, akorát se, Jarmilko, budeš muset smířit s tím, že to luxusní nejdražší kafe na světě budu vařit já. A platit taky, samozřejmě,“ dodal nakonec, aby mi udělal jasno, že peníze mi chce dávat dál. Sice jsem s tím měla zezačátku trochu problém, když už jsem se teda rozhodla nebýt lehkou ženštinou, ale on si to nenechal vymluvit, já si časem zvykla a ruku na srdce, ty peníze se mi hodily.

Jeho byteček, takové malé jedna plus KK jsem znala už z vyprávění, takže hned napoprvé jsem se tam cítila jako doma. Měl to tam pěkně uspořádané, pár obrazů, knihovna s převážně klasickou literaturou, omšelý, ale bytelný nábytek, pohodlné křeslo a tomu všemu jako nějaký pan král vévodil bezmála metr a půl vysoký šáchor pod oknem.

Brzy po mém odchodu z privátu vylétla dcera zpod matčiných křídel, já zůstala sama a začala jsem žít klasickým životem nebohaté ženské. Práce, uklohnit si něco k jídlu, poklidit, vyprat, vyspat se, občas vyrazit na výlet s dávnou kamarádkou nebo si zajít zaplavat, a tak podobně. A mezi tím vším tak jednou za čtrnáct dní zajet přes půlku města tramvají za Radkem a udělat si s ním hezkou intimní chvilku. Občas mě pozval na večeři, jindy jsme se šli jenom tak projít nebo skočili na dvoudecku vínka a vždycky si spolu povídali. Pak zase dva týdny pauza, kdy jsme vlastně ani nebyli v kontaktu, jenom se pokaždé domluvili telefonem na příštím setkání. Já vím, za partnerský život se to asi považovat nedalo, ale mně to tak stačilo a Radkovi taky, i když by si možná představoval víc. Mám-li to říct cynicky, byl to vlastně jediný zákazník, kterého jsem si nechala z období na privátu. I když se později ukázalo, že pro mě znamenal nejen to.

„Jarmilo, ty máš Radka ráda, viď?“ zeptala se mě ta dávná kamarádka, se kterou jsme se občas scházely a která byla jediná, kdo o něm věděl. Náhodou se u mě stavila, našla mě v slzách a na otázku, co se mi stalo, jsem jí odpověděla, že mi volal Radkův bratr. Měl moje číslo a řekl mi, že Radka porazilo auto, on je v nemocnici, má mnohočetná zranění a bojuje o život.

„Mám, Lído, sama jsem si to nechtěla nikdy připustit, ale mám. Strašně ráda bych mu nějak pomohla, ale netuším jak.“

Lída se mě snažila utěšovat, že se Radek uzdraví a vše bude zase dobré. Jak ráda bych jí věřila, ale měla jsem takový divný pocit, předtuchu, i když na tyhle věci moc nedám. Po jejím odchodu jsem vzala do ruky telefon a zavolala zpátky na číslo Radkova bratra, aby mi řekl, ve které nemocnici Radek leží, že ho tam půjdu navštívit.

Bylo pozdě odpoledne, já se sebrala a běžela za Radkem. Nepustili mě k němu a ani mi jako cizí osobě nechtěli nic říct. Odešla jsem zklamaně domů a celou noc se mi nepodařilo ani na chvilku usnout. Moje chmurná předtucha se naplnila, ráno mi znovu zavolal Radkův bratr a sdělil mi smutnou zprávu, že Radek zemřel.

Uvědomila jsem si, že Radek pro mě byl mnohem víc než jenom kamarád, natož než nějaký bývalý zákazník. Dodnes si kladu otázku, jestli jsem tehdy neměla přijmout jeho nabídku a začít s ním žít normálním partnerským životem.

Vyprávění ženy, která se živila vlastním tělem

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více