Život je kolotoč: To za našich mladých časů...

Pamatuji si, jak jsem obracela oči v sloup a dělala různé obličeje. Moje babička mi totiž svými výroky připadala úplně nemožná. „To za našich mladých časů, to bylo tak a tak, rohlík stál tolik a museli jsme poslouchat a to bychom si nedovolili…“

Tento příšerný nešvar později převzala máma s tátou a určitě tušíte, kam směřuji. Ale občas, abych si nepřipadala až tak stará, nabádám sama sebe: „No udělej na sebe ksicht.“

24. 4. 2026

Sešla jsem se s kamarádkou na obědě. Před obědem jsme si dopřály Martini, vzájemně si sdělily, jak se rády vidíme a vybraly si z jídelního lístku lososa s grilovanou zeleninou. Ve dveřích se objevily dvě maminky. Jedna tlačila kočárek a druhá vedla dítě za ruku. A usedly vedle nás. Co nám běželo hlavou si umíte představit. Podívaly jsme se na sebe a povzdychly. A já se nabádám: „No udělej na sebe ksicht a zastav příval negativního hodnocení…To já jsem nikdy s dítětem v restauraci nebyla, plenky jsme vyvařovala, zeleninku mixovala, topila ve starých kamnech…“

Jen si vzpomeň, jak jsi byla na mateřské a za každé povyražení a vytržení z nudy jsi byla vděčná. Jak byla péče o malé dítě náročná, jednotvárná a často unavující. Jak ti chyběl spánek, nějaká seberealizace, kamarádky, jak se ti změnil slovník.

Seděla jsem na zubařském křesle a paní zubařce řekla: „Jé, mně hapal kapesník.“ Mladá paní zubařka se zasmála a říká: „ Nic si z toho nedělejte, já jsem se právě z mateřské vrátila a jsem na tom stejně.“ A hned to potvrdila větou: „Otevřete pusinku.“ Víte, že se dá zasmát i u zubaře?

Větší dítko dostalo na židličku polštář a samo příborem bojovalo s bramborovou kaší a nakrájeným řízkem. To menší sedělo v kočárku, byla mu vidět jen hlavička. Otevíralo pusu na polívčičku. Maminky si mezi tím potichu něco vyprávěly. Nakonec jsme přímo jihly nad baštícími mrňaty.

Možná si říkáte, že jsme měly štěstí na vychovaná dítka. Možná. Možná taky umím tak trochu čarovat. Co třeba takové pozitivní myšlení.

28. 4. 2026

Dopoledne bylo v obchodě s potravinami málo lidí. V klidu jsem si nakoupila a zamířila k pokladně. Pán ve středních letech laškoval s vnadnou paní pokladní. Říkal, že na tu lahvinku vína by ji klidně pozval. Poté chytil do ruky krabičku a chrastil léky.

„Kdybych věděl, že je to na potenci, tak si to koupím.“

Paní prodavačka pravila, že vůbec netuší, na co to je. Moje fantazie se rozjela na plné obrátky. Pán pozře lék a malátně usíná už u lahvinky. Hlava mu klesá na bradu, lehce chrápe, ruce mu malátně visí z křesla. Paní pokladní je zklamaná, naštvaně se obleče a uteče. Po cestě domů si říká něco o neomaleném blbounovi…Románek skončí dřív, než začal.

„Nebuď potvora,“ říkám si.

„Já Vám to prozradím. Melatonin je na spaní.“ Pán běžel vrátit zboží do regálu. Fakt nevím, proč si krabici s léky, o kterých nic nevěděl, dal vůbec do košíku. Ale pokud to bylo za účelem laškování, tak to chápu.

30. 4. 2026

Drobnosti dne:

Ráno jsem stoupla na váhu a nevěřícně zírala. Ukazovala číslo 162. „Ty vyděračko neoblomná, takhle se mnou laškovat.“ Včera jsem uklízela koupelnu a měla váhu v ruce, určitě jsem cos nevědomky přenastavila. A taky že jo. „No proto, potvoro jedna. Taky by ses mohla víc snažit.“

Volala kamarádka a pronesla krásnou větu: „Jsem na antibiotikách a na Birellu.“

Vyšla jsme z domu. Že jsou lidi čuňátka a občas u vchodu potkám vajgl nebo papír od nanuku, to bych chápala. Ale řízek?