Na pražskou Stromovku svítí odpolední slunce. Pohoda a klid, který mne obklopil, je až neskutečný. Sedím s přítelkyní Věrou v parkové hospůdce u kávy a v  pohodě relaxujeme po příjemné procházce rozsáhlým parkem. Na vedlejším stolu se usadily dvě kavky a čistí stůl od zbytků jídel. Vůbec se nebojí. Takovou pohodu jsem už dlouho nezažil. Myslím si, že Věrka to prožívá obdobně. Je velký rozdíl procházet se v takovém krásném prostředí sám, nebo s osobou blízkou.

Pražská Stromovka se během zhruba čtyřiceti let, kdy jsem ji viděl naposled, výrazně změnila. Objevila se četná jezírka s vodním ptactvem, množství cest mezi nimi, odpočinková místa s lavičkami, což láká, hlavně v hezkém počasí, množství návštěvníků, zejména rodin s dětmi, které zde mají doslova ráj na hraní. Přestavba Stromovky musela být finančně hodně nákladná, ale výsledek stál rozhodně za to.

Jsem moc rád, že jsem zvládl cestu i složitý labyrint stanice metra Holešovické nádraží. Ještě se zřejmě do Prahy vypravím. Už si na ty cesty zvykám.

  *

• V Praze jsem žil 43 let. Rád se tam občas vracím.
• Když jsem tak seděl a relaxoval ve  Stromovce u kávy,
• ani nevím proč, se mi najednou z paměti vynořila jedna staropražská písnička. Už si nepamatuji, kdo ji složil. Možná Karel Hašler. Možná někdo jiný. Je o Praze.

Praha je Praha, to máte marné,

Praha je vzor elegance.

Je věčně mladá, nikdy nestárne

a je jí stále do tance.

 v