A čas běží. Jako třeba zrovna teď. Dopíjím ranní kávu a přemýšlím, co dřív. Zda napsat malý článek, či se pustit do vaření. Tedy, pokud by bylo hezky, nemusela bych nad tím dumat. Nepsalo by se, ani nevařilo. Buď bych vyjela na kole, nebo vyběhla s pejsky ven. Nebo na zahradu? Měla bych výběr. Ale příroda zase poslala déšť. Už je ho dost. Tak alespoň o víkendu by mohlo být hezky. Ale ne, nevypadá to nijak nadějně.

A víte, co mě nejvíc štve? Slimáci. Šerední tvorové. Prý vše je stvořeno k nějakému účelu. Ale k čemu byli stvořeni slimáci? K tomu, aby mi ožrali každou afrikánku? A jak se na ni nalepí. Mám už z nich mánii. 🫣 Rukavice, lopatku a už ostrým zrakem pátrám. Tedy ostrým, nejsem si jistá, občas je vidím dvojmo, trojmo, kazí mi kytky, spánek. Pomstychtivě je přenesu ke slepicím, ale ani ony z nich nejsou nadšeny. Klofnou a odporný slimák jim zůstane na zobáku. A i hezký hlemýžď je škůdcem. Jenže toho je mi líto, tak jej přenesu na trávník. A on se zase přesune na skalku. Asi mu namaluji ulitu, abych poznala, zda je to on, nebo jiný. 

Pořád prší. Tak si tedy uvařím polévku. Zeleninovou, s vločkami a drožďovými knedlíčky. Mám je ráda. A moc. Když nakouknou hořejší a zeptají se, co vaříš mami dobrého? Mám jistotu, že polévky neubude.

Tak jsem prolítla zahradu. Mezi kapkami deště. Je teplo a zamračeno. A zalito. Vše je připraveno za čas vydat své plody. Maliny, rybíz, angrešt, rajčata, papriky, okurky. Jen meruňky, třešně a ořešák ne, po mrazech je krášlí jen jejich listy. Moje milé kytičky kvetou v plné kráse. Děti se děsí, když někam odjedu, co vše musí zalévat. A já jim říkám, příští rok to omezím. No jo, ale když ty oplégry se samy nabízejí a také na záhonech se vysemení. Přece nemohu tu krásu nechat bez povšimnutí. Ale jinak jsem normální. Alespoň si to myslím. 🤗

Jarní vlání je tu zas, slyšme jeho hlas. Berme z něho sílu, naději, krásné dny a sny. Mnoho zdraví, přátelé! ❤️