Tato prostá žena prožila kromě ranného mládí celý svůj život v obci v severních Čechách, kam se provdala. Za muže měla horníka. S ním dvě dcery a jednoho syna.

Měli malý domek na kraji vsi, značně neudržovaný, její muž držel několik králíků, kotce jim nevykydal a králíci chudáci si odírali hřbet o strop kotce. Paní pracovala jako listonoška na místní poště a ač neměla lehký úděl v manželství, velmi pělně se chovala ke starým lidem a přinášela jim i léky z lékárny a pomáhala, jak jen to šlo.

Její muž byl velmi lakotný a ona když dětem něco koupila, ať sladkosti, či oblečení, byla nucena věci před ním ukrývat. Čas plynul, její muž zemřel, děti dorostly, hodná paní listonoška odešla do důchodu. Její nelehký úděl nadále kulminoval, když obě její dcery byly umístěny do psychiatrické léčebny, syn po sametové revoluci přestal pracovat a zůstal viset staré mámě na krku. A ona živila ze svého důchodu syna, navštěvovala dcery v psychiatrické léčebně. Lidé ji potkávali v obci každý den, se stejným rituálem. Zašla po ránu na poštu, přečetla si noviny, potom odešla nakoupit do malého krámečku. Když byla mladší, každý den chodila do sousední obce, někdy dokonce do blízkého městečka nakoupit, podívat se. Vždy s úsměvem, s lidmi se zdravila i když konverzace byla omezená, stará paní ke stáří ohluchla a k lékaři už nechtěla jít.

Jak míjely roky, paní byla více a více sehnutá a křehčí, za dcerami už nemohla jezdit, syn s ničím nepomohl, ale ona si nikdy nikomu nepostěžovala. I když jsme se s ní velmi špatně domlouvali, ona měla ohromnou paměť a ráda se ubírala v řeči do minulosti  a hovořívala o lidech, kteří již nebyli mezi námi a i o jejich dětech.

Pokorně snášela svůj osud a její pozemská pouť skončila v jejích 82 letech. Pohřeb jí zajistil místní obecní úřad. A my jí říkali naše Jiřinka.