Láska je zvláštní pocit. Pohltí tě natolik, že někdy už nezbývá prostor ani čas na nic jiného. Na přátele, na samotu, na sobectví. Dovede si s tebou zahrát, až třeštíš do umdlení. Ženeš se za ní, a ona kvapem mizí. Když únavou klesáš na kolena, najednou zničehonic stojí vedle tebe a usmívá se: Tady jsem, ty mě nechceš? Umí chápavě naslouchat, ale i surově žertovat. Je tak sladká, je tak krutá. Upadáš do jejích tenat, cítíš svou slabost, ale jsi šťastný. Vysaje tě a nedá ti nic. Jen pocit, žes ji poznal. A za ten pocit stojí žít.
P. S. Přeji všem krásné a smysluplné svátky a hodně lidské lásky v Novém roce.
Zuzana nejen, že dokáže vytvořit nádherné zvukomalebné verše, ale má vždy v básni nějaké sdělení či zajímavou myšlenku. Nepíše jen pro potěchu ucha. Když v básni není rým, vynikne to o to více. Tímto neveršovaným dílem nám dala možnost si to plně uvědomit.
Jen bych chtěla vysvětlit nezasvěceným, že s Miluškou jsme před více než 20 lety byly na jednom pracovišti, ale téměř jsme se neznaly. Formálně znaly, ale nic o sobě nevěděly. Teď to druhým rokem alespoň trochu doháníme.
Tvé postřehy v řeči vázané i nevázané mi obohacovaly život v tomto roce a já se těším na ten příští. Přeji ti, Zuzko, aby ten tvůj byl bohatý vším, co tě těší, ale hlavně plný světla a lásky, které ty sama rozdáváš.
Dalibor Polanský
