Jak nás paní ZIMA zaskočila v Praze

Je 22. leden 2014. Ještě včera bylo skoro v celé naši zemi počasí, které zdaleka ničím nepřipomínalo královnu ZIMU. Jsme asi 30 km od Prahy, ve vesničce, kde bydlí naše zlatíčka. Týden jim vysvětluji, jak vypadá zima, snížek, sněhuláčci. Holt teorie a praxe je o něčem jiném.

Dnes ráno vstáváme a světe, div se. Venku je bílo. Starší vnučku odvádím do školky, spěchám zpět, v rychlosti zavírám kufr, tašku, sedáme s manželem k zeťákovi do auta a jedeme. On do práce a nás cestou vyhodí před Hlavním nádraží na vlak. Malé vnučky mávají z okna a křičí "babi, dědo, pijeď,ahoj!" Tlačíme slzičky zpět do očí a jedeme. Musíme. Vlak jede asi za 110 minut.. Času máme habaděj. Jo jo, ono se řekne, "času dost". Ale jak už bylo psáno - teorie a praxe je o něčem jiném. Asi po 15 km se dostáváme do kolony. Nikdy jsem tento "zážitek" nezažila. VTEŘINY, MINUTY a stále jsme na jednom místě. Snažíme se být všichni klidní.

Občas prohouká sanitka, občas policie, pro změnu v protisměru projede pár "zkušebních jízd " autobusů. Nám pomalu stoupá v krvi adrenalin. Venku pár milimetrů sněhu. Jak to asi vypadá na horách? Dojíždíme na Bílou Horu. Při přimhouření obou očí - snad 2 cm sněhu! Hrůza, konec ledna a už tolik sněhu!. Pozorně sledujeme hodiny v autě. Minuty utíkají víc, než si přejeme. Konečně se dostáváme na cestu, kde můžeme trošičku zrychlit. Je 10.06, když zastavujeme před hl. nádražím. Vlak odjíždí v 10.11. Po dlouholetých zkušenostech víme, že nejvíce času nám zabere cesta z hlavní cesty schodama dolů, pak dlouhou chodbou a na nástupiště nahoru. Šíleně dlouhá cesta. Vyndáváme z kufru auta bundy, zavazadla, letmo se loučíme a běžíme.

Nemohu utíkat (mohla bych, ale poúzrazový stav mé nožičky mi to nedovoluje). Je 10.10. Na displeji mrká čas a manžel zvyšuje hlas "už nám to ujede, nespěchej!" Nevěnuji mu pozornost. Vidím průvodčího, který se připravuje k odjezdu. Svým silným hlasem volám JEŠTE NE! Usmívá se, kývá hlavou! Co možná nejrychlejším krokem docházíme na nástupiště. Lezeme do prvního možného vagónu, sedáme si na první volná místa. Takové tlaky na prsou a taková bušení srdíčka nikdo z nás zatím nezná. Zapíjíme spěch minerálkou z plastové láhve a je nám trošičku lépe. Nu, holt, konečně začala zima! Tato situace se přece může kdykoliv opakovat. Za 3 týdny jedeme znovu. Kdo ví, jaká přakvapení nás čekají.

Jak nás paní ZIMA zaskočila v Praze

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více