Jak ptačí hnízdo na sněhu a orchideje v písku, já marně čekám na něhu v soukromém letovisku, a sotva v sobě přejdu práh, už křičí na mne chyby, naděje tančí ve hvězdách jak promlčené sliby.
Objímám vázu bez kytky a volím slova jiná, mé nezamčené výčitky prohání meluzína, chór věčně živých otázek jak mrtvá voda pálí a malý bílý oblázek má stále paměť skály.
Úžasné, jako vždy. Věčně živé otázky a nezamčené výčitky nás provázejí celý život, ale takhle krásně to podat, dovedeš jen Ty Zuzko. A chyby - ty na mě křičí denně. Díky...