„Nesnáším ten předvánoční shon, který začíná už v listopadu, blikající výzdobu, která je nyní instalována už pomalu koncem října, ten všudypřítomný tlak, že mám koupit to či ono. Nepřeháním, prostě když vkročím do obchodního centra a slyším ten hluk, hudbu a pípání pokladen, bolí mě ihned hlava, tluče mi srdce, mladí by dnes řekli, že mají úzkost. Já ji asi mám, i když jsem se nikdy dříve nebyla zvyklá tak nějak sama rozebírat. Ale už vím, že mi to prostředí nedělá dobře, tak se mu vyhýbám,“ vypráví.

S kamarádkou, která má podobné pocity, o sobě říkají, že jsou vánoční asociálky. Vše, co je spojeno s vánočním byznysem, se rozhodly vytěsnit ze svých životů.

„Nejvíce mě otravují věty typu: Už máš dárky? Už máš uklizeno? Už máš napečeno? Uklizeno mám celý rok, dárky dávám lidem, které mám ráda, když chci a je příležitost po celý rok a sladké nejím, takže ho nepeču. Měli jsme to tak i s manželem. Před dvěma roky zemřel. Není to tak, že bych vytěsnila Vánoce ze smutku, my jsme k nim měli oba stejný postoj. A taky jsme společně nesnášeli organizované silvestrovské veselí,“ říká sedmašedesátiletá Zora.

Kdo veřejně projeví podobný názor jako tyto dvě dámy, je zpravidla označen za podivína. Případně za chudáčka, který je osamělý, zklamaný životem.

Nepodléhat předvánočnímu šílenství, nekupovat předražené figurky Mikulášů a nezdobit byt světýlky, znamená vystoupení z davu. Přestože společnost je nyní výrazně tolerantní k nejrůznějším odlišnostem a názorům, když jde o Vánoce, většina lidí mluví o tom, že jde o tradici a tradice se má dodržovat. Jenže takzvaně tradiční podoba Vánoc je v mnoha rodinách nahrazena honbou za množstvím dárků a fotografováním nazdobených domácností. Pro mnohé je příprava na ně stresem. Přesto si ho každý rok zopakují.