Déšť zvolna trávu kropí
a rozmělňuje hlínu,
déšť city nezatopí,
jen smývá starou vinu,
řine se jako slzy,
co řasy promáčejí,
padat ho neomrzí,
když sny se roztáčejí.

Déšť na skle zaskotačí
a louže jsou mu malé,
déšť touhy nepotlačí,
mé touhy neskonalé,
rozmaže v tváři krásu,
tak to si klidně riskne,
a potom za úžasu
nám tělo k tělu tiskne.