Jsem něhou posetá jak tenká pavučina, jak květ, co dokvétá, a hvězdná mlhovina, jsem tichá důvěrnice a chybná souřadnice, jsem v sobě zakletá a vždycky trochu jiná.
Jsem touhou přikrytá jak kusem těžké látky, jak půda rozrytá a spánek bez pohádky, jsem věta bez otázky a rodná sestra lásky, jsem k tobě přibitá a neznám cestu zpátky.
A jednou v těch čítankách budeš! Protože Ty se řadíš svými verši na vrchol klasiků. Tebe se nebudou učit povinně, ale dobrovolně, tak jako Tě čteme my a žasneme všichni nad tím, co dokážeš ze slov vykouzlit.
Dalibor Polanský
