I tak může dopadnout jarní ochutnávka pampelišek

Moje prachem a výfukovými zplodinami opředené tělo rodilé Pražačky vyrazilo na prodloužený víkend do přírody, ke kamarádům chalupářům. A hned vyrážím na jarní procházku. Kráčím sama polní cestou, nikde nikdo, balzám na nervy. Je máj, všechno kvete, vlevo až na obzor pole s řepkou, vpravo až na obzor louka zlatá pampeliškami, podle cesty keře bílých šeříků a trnek, nad tím modré nebe, které křižují s křikem rorýsi a jiní letci, vzduch je plný vůní a zpěvu a bzučení.

Hlavou mi probíhají krásné vzpomínky na dětství, jak jsme si s děvčaty vily věnečky z pampelišek, natíraly si nosy a tváře jejich pylem nažluto, jak jsme s mámou sbíraly stovky květů, dělaly pampeliškový med a sladily si s ním čaj. Měla jsem chuť si do těch pampelišek lehnout a snít, odbočila jsem do louky a už uléhám opatrně na břicho, abych nezalehla včelu, a pozoruji ty svítivé střapaté hlavičky zblízka. Něco tak krásného se nedá vyrobit, jsou úplně čerstvě rozkvetlé, jedna vedle druhé, voní tak sladce...

Neodolám a utrhnu si květ a musím ochutnat. Lahodné, jako hlávkový salát s kapkou medu. Až se budeme muset v důchodu chodit pást, v květnu to nebude špatné... Tak jsem jich schroupala asi patnáct, a vracím se plná dojmů zvolna zpět do vesnice k mým hostitelům. A teď to začlo. Svědí mě hlava, mravenčí ruce, štípou chodidla, otéká mi sliznice v ústech, krku, potím se, srdce mi buší, v uších mi hučí, stále zrychluji, zmocňuje se mne panika. Mám u sebe telefon, ale pořád nevím, jestli volat někomu z chalupy, nebo rovnou záchranku, nebo jestli to přejde, už běžím, ale najednou to nejde dál, sedám si k nějaké zdi do stínu, ruce mám skoro bezvládné, nejde mi otevřít kapsa s mobilem, nakonec ho přece jen držím v ruce a vytáčím 155. Ihned to vezmou, snažím se jim to vysvětlit - prudká alergická reakce, sedím na křižovatce, odbočka na Kamenici, nemůžu dýchat, zvracím...

Během deseti minut byli u mě, tímto jim moc děkuji za záchranu života. Hned mě naložili, zavedli kanylu a dithiaden, solumedrol už si to kape do žíly a pak ještě kalcium. Třeštím oči celé zrudlé, jak si připravují jamku na mém krku k intubaci, ale není to nutné, krk se zázračně tou chemií v žilách uvolňuje a už se rozjíždíme do nemocnice, už mě mohou zpovídat, doktor kroutí hlavou - co že jste jedla? A co vás k tomu vedlo? Pane doktore, povídám, to byste nepochopil, nejste z Prahy…

No, neměla jsem u sebe kromě telefonu vůbec nic, volala jsem tedy do chalupy, že se mi udělalo špatně a že mě vezou do nemocnice s houkačkou, aby mi vyndali z batohu doklady a peníze a přijeli si pro mě. Samozřejmě je to vyděsilo, infarktový věk už mám asi dvacet let… Takže když si pro mě přátelé přijeli, a vše bylo zpapírováno, zaplaceno a já zachráněna a propuštěna do domácího ošetřování, tak se nakonec všem ulevilo, že to nebylo nic horšího.Jen ještě taková zajímavost, lékař mi předepsal spoustu léků, které měly zabránit novým projevům nevole mého těla vůči pampelišce, vlastně smetance lékařské, ale byla neděle po osmnácté hodině a nemocniční lékárna byla zavřena. V celém městě fungovala jedině lékárna v nejmenovaném supermarketu, kterému tímto také děkuji, že má nedělní provoz.

Ještě teď, pátý den, mi není dobře, bolí mě hlava, občas zvracím a potím se, špatně spím. S přírodou si my Pražáci holt nesmíme zahrávat.

Z archivu - náš portál obsahuje cca 2500 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli.

I tak může dopadnout jarní ochutnávka pampelišek

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více