Ještě jeden kufr přidat, zamávat. Houby do košíku vyrovnat, větvičkou zelenou ozdobit a neplakat. Klíče uschovat. Vzpomínky do duše navždy dát. Slzu zamáčknout, na tvář dát pusu štípanou a zamávat. Ještě slunce pozvat na čaj, než zmizí za obzor. Z tisíce klasů zralých je jich pár. Do duše sedá divný chlad. Dětství rozpustilých, okatých skřítků čas odvál v dál. Sbohem prázdniny. Něco skončilo, a novému jdeme vstříc.
Děkuji Vám všem, je to takové dětinské, moc se mi to asi nepodařilo, ale je v tom něha a láska vůči vnoučatům-To slunce jsme jakoby na čaj vždy zvali, neb tam kouzelně zachází za les a v tu dobu jsme si čaj šli do chaty dát. A to loučení a jejich odjezd tak nějak vždy probíhalo.Nic už nebude tak , jako dřív, vnukovi bude za 2 měsíce 17 let,Mmá svůj svět, tak jsem pocit lásky ale taky smutku chtěla nějak vyjádřit. Vladka
Jitko, děkuji moc, já se sama, ale ne úmyslně rozteskňuji, je to přesně popsané moje loučení s vnoučaty a nelehký výhled do nelehkého futura se SINGLE životem...někdy ahoj vLA.
Vlaďko,tak mě vaše povídání docela roztesknilo,ale moc pěkně jste vyjádřila ten specifický čas,některé obraty se mi moc líbí,třeba pozvat slunce na čaj,moc hezké.Díky.
Dalibor Polanský
