Naši rodiče nebyli zámožní. Spíše naopak. Ani jejich chudoba jim však nebránila v plánování budoucnosti. Jednou se rozhodli, že si společnými silami pořídí nejmodernější audiovizuální dárek. Když k tomu došlo, tak se zpráva o přítomnosti této novinky u nás doma šířila po městě rychlostí splašeného koně. Na ten zázrak se přicházeli podívat nejen všichni příbuzní, ale i sousedé a známí z blízkého i vzdálenějšího okolí.

Tatínek se dmul pýchou, když maminka rozvazovala širokou stuhu, kterou byl přepásán bělostný obal, ukrývající tu vzácnost. Přihlížející nešetřili slovy obdivu a chvály. Ale hned po rozbalení se náhle začaly ozývat nepříjemné zvuky. Jejich intenzita sílila a někdo pronesl poznámku, že by se to mělo ztišit. A prý taky nějak vylepšit ten obraz, neboť barvy v přímé úměře s vyšší hlasitostí měnily své odstíny až příliš do červena.

Musím podotknout, že šlo o moderní příběh z velmi dávných let. Jistě namítnete, že dříve jsme žádná slova „audio“, nebo „video“ neznali. Ano, protože prostě neexistovala. Počátek popisované události už totiž spadá do posledního roku války. Hned po osvobození, v prvních mírových dnech roku pětačtyřicátého, již maminka věděla, že se v ní hlásí k novému životu plod společné rodičovské lásky. O pár měsíců později, v říjnu 1945, se tedy mým rodičům narodila jejich první dcera, čili moje sestra. Ta byla tím společným, výše popisovaným vytouženým dárečkem, kterému jsem já až nyní jen přiřadila podobnost s audiovizuálními znaky.

Přece i dnešní mimino, zabalené do bělostné zavinovačky se stuhou, měnící zvuky, odstíny i svůj obraz, zůstává podobné té obrazovce nebo přehrávači. Jen příliš nefunguje na dálkové ovládání, ale program umí měnit rodičům dokonale. Ovšem je také často zábavnější, než mnohé pořady rozhlasu i televize. Proto se asi moji rodiče rozhodli, že by nebylo špatné mít tu zábavu doma hned dvojmo a stereo. To se jim celkem brzy povedlo, protože druhým, podobně ozvučeným dárečkem jsem pak byla po 14 měsících já. To už by však spadalo do jiné – vánoční kategorie.

Díky své sestře tak mám krásný nejen říjen, kdy každoročně slavíme její narozeniny. I když jsme od sebe vzdáleny přes sto kilometrů, jsme jakoby na sebe napojeny. A já mám o důvod více radovat se z každého podzimu.

Evo, díky za to, že jsi.