Vždycky jsem měla ráda podzim. Ne ten blátivý, ale ten, co hýřil barvami a voněl po tlejícím listím. V roce 2000 se mi narodil vnouček Honzík, třetí v pořadí, vozila jsem kočárek a úspěšně nad ním šišlala, byla jsem potřetí babičkou, a byla jsem šťastná.

O Honzíkovi už jsem psala, nechci se opakovat, tak jsem zabrousila do svého mládí. Psal se rok 1967. Můj budoucí muž právě přišel z vojny, naše korespodence byla nahrazena touhou, která byla doslova skutečností na dosah. Byla jsem šťastná jako malé dítě, že mám svého milého doma a nebránila se tomu, co mělo přijít. Bylo mi skoro 20 let.a byla jsem ještě panna.

Domluvili jsme se s mým milým, že to změníme. Vzala jsem si na ten den dovolenou, rodiče byli v práci a my měli volné pole působnosti. A tak se to stalo. Můj milý si držel hlavu v rukách, což naznačovalo, že něco není v pořádku. Ale bylo, přesně za 9 měsíců se nám narodila dcera. Ještě ten podzim jsme se stačili vzít.

Jsme stále spolu, po dceři se nám narodil ještě syn, máme 4 vnuky, samé kluky. Manželství přes všelijaké peripetie vydrželo, taková malá "Itálie". Vytratila se i vášeň, ale oba dneska víme, že potřebujeme jeden druhého, milujeme všechny naše vnuky, i když můj muž to nedokáže dát moc najevo.

Co je ale jisté, na podzim 1967 ani jeden z nás nezapomene, snad to byl opravdu nejkrásnější podzim našeho společného života.