Je večer jednoho teplého říjnového dne roku 1982. Sedím vzadu v sanitce, snažím se klidně a zhluboka dýchat. Jedeme zšeřelými ulicemi Ostravy. Dívám se kolem sebe a uvědomuji si, že touto trasou jsem ještě nikdy nejela a už pravděpodobně nikdy nepojedu.

Na obloze se odrážejí odpichy vysokých pecí lemované párou z koksovny. Vlevo se majestátně tyčí komíny chemičky. Tatínek dostal do tohoto města v padesátých letech umístěnku, já jsem se tu narodila a vyrostla. Mám ráda všechna ta zvláštní zákoutí, prach a typickou vůni železa.

Během cesty se v myšlenkách vracím ke včerejšku.

Těsně před polednem jsem dokončila vánoční dárek pro manželovu maminku. Konečně. Prohlížela jsem si zálibně výsledek a v tom zazvonil telefon. Na druhé straně se ozval hlas sestry z jednotky intenzivní péče, který mi s účastí oznámil, že tatínek vzdal (po devíti letech) boj s rakovinou. Podvědomě jsem to čekala, ale stejně to byl šok.

Teď sedím v sanitce, abych dala hodinu a půl po půlnoci život mému prvorozenému synovi. Nový život, kterého se tatínek nedočkal.

PS: Nedávno jsem konstatovala, že je syn povahově mému tatínkovi podobný víc než bych si byla kdy ochotna připustit.