Pracuji ve velkém strojírenském podniku. Když jsem šla před několika dny do kovárny, zaslechla jsem zoufalé srdcervoucí mňoukání. Snažila jsem se identifikovat, odkud se ten kočičí pláč ozývá. Bylo to k mému údivu z okapu našeho „bílého domu“, musela jsem zavolat chlapy z údržby, aby tomu malému tvorečkovi pomohli dostat se ven.

Vytáhli malinkou, možná ani ne měsíc starou černou kočičí holčičku. Plakala a volala maminku, ale nikde žádná kočka nebyla. Nikdo netuší, jak se kočička do okapu dostala. Ale co teď s ní…? Vzala jsem ji k sobě do kanceláře, zoubky má už vyrostlé, tak by mohla snad už papat, ale sama pít z mističky nechtěla. Do injekční stříkačky jsem natáhla trochu ohřátého naředěného mlíčka, kapičky olizovala a nakonec dostala do bříška celých pět mililitrů a konečně usnula. Vzala jsem kočičku domů, s dcerou jsme ji kromě ředěného mlíčka začaly přikrmovat paštikou pro koťátka. Dnes po čtyřech dnech se poprvé najedla sama z mističky.

Dcera si kočičku odvezla do Prahy, má teď zkouškové období, takže se do příštího pondělí o kočičku může starat, poté jí však musíme najít nový domov. Naše Evička totiž odjíždí pryč, u nás doma máme dvě dospělé kočky, které se na přírůstek tváří nevraživě, a samotné koťátko nemůže zůstávat celé dny zavřené doma. Možná se mezi čtenáři najde někdo, kdo by rád poskytl koťátku domov s teplou náručí, plnou mističkou, pelíškem a zázemím. Věřím, že tak, jako se naučila sama papat, naučí se chodit i na kočkolit a bude z ní čistotná kočička. Určitě udělá svému páníčkovi nebo paničce spoustu radosti a každé pohlazení vrátí vděčnou kočičí přítulností.