Po přehlídce v Letňanech za mnou přišla nadšená, ale pro mne jakási neznámá paní. Gratulovala k úspěchu a pravila, že díky mně se do soutěže přihlásila také. Nevím, čím jsem k tomu přispěla, ale napadlo mne, že bych se s vámi mohla podělit o stáří, ale trochu v jiné podobě a napsat postupně pár příběhů ze života v Domově důchodců.

Zapisovala jsem si je už v minulém století, ale myslím, že mají v každé době co vypovědět. Jména jsou vymyšlená a podobnost čistě náhodná? Posuďte sami a pokuste se vžít do nejrůznějších situací...

Po obědě přijdu na pokoj, abych vylila bažanta dědovi u okna. Na posteli u dveří sedí polooblečený Stašek a vedle něho pěkná paní, určitě už sedmdesátnice. Elegantně oblečená, kabát moderního střihu. Jen pozdravím a ženu se pro bažanta. Když procházím zpět kolem ní, ptá se: "Sestřičko, co náš mladej? Nezlobí?" Spíš naráží na to, zda pije?! Jo, zlobí a poslední dobou dost často.

Vyjde za mnou na chodbu a rozpovídá se. Byla jsem jeho první manželka. Byl milionový, ale vydržela jsem to jen sedm let a pak se rozvedla kvůli jeho pití. Máme spolu syna, ale ten je bohužel po tatíčkovi a začíná klempírovat s cirhozou. Já už se nevdala, ani nebyl čas. Manžel se znovu oženil, ale Jindřiška byla chudák. Dělal jí to samé. Měli spolu též syna, ale Jindřiška po porodu zemřela. Tak jsem si toho chlapečka vzala k sobě a vychovávala oba kluky najednou. Však byli mého muže, kterého jsem tolik milovala. Je to pro mne absurdní situace. Maruška vypravuje dál, jak se muž léčil u samotného Dr. Skály. Stále vychvaluje svého bývalého, jaký to byl vzácný člověk, nadaný statistik a dělal náměstka ministrovi pro vnitřní obchod.

Uvažuji, že musel být vskutku vzácným člověkem, když pro něho tolik udělala a nota bene dosud dělá. Chodí za ním, nosí mlsky, pere podělané prádlo. To je láska, ta to rozhodně pro peníze nedělá. Jemu zbývají čtyři stovky z důchodu a ty on stačí propít během prvního týdne. Však skuhral, aby mu Maruška nechala aspoň stovečku. Rázně vystartovala: "Tak to tedy hochu ani náhodou"!

A už slyším na chodbu přes zavřené dveře:" Nestydíš se?" Já mám šest set osmdesát kaček a když všechno zaplatím, zbyde dvacka na den. Když jeden den přeženu, druhý den utahuju pásek a ty bys chtěl podporovat v chlastu? K jídlu ti přinesu, co budeš chtít, ale chlastat nebudeš, nebo sem nebudu chodit.

Já mám dojem, že by to asi stejně dlouho nevydržela a že by ty návštěvy chyběly spíš jí, než jemu...