Bez lásky a bez naděje, bez víry a bez pomoci, jsou teď všechny moje noci. Dny se krátí, noci dlouží, jen tiché stíny se bytem plouží. Ani básně, ani housle, nic už nezabrání mojí věčné touze. V záplavě citů a v duši šero, vše je opuštěno, zpustošeno.
Já myslím, že ani u Vladky to není trvalý stav, smutek sice padne na osamělého člověka snáz než na toho, kdo žije obklopen lidmi, ale Vladka má poezii, oblíbené staré filmy, citáty, historii a hudbu a hlavně cit pro krásu a pro svět a jeho blaho. A také řadu lidí zde, kteří cítí její přímou povahu a jsou jí nakloněni. Nemám pravdu? A to vše drží člověka nad vodou neustále, i když někdy možná "plave jen s jednou nosní dírkou nad hladinou", jak říkával náš profesor literatury.
Moje milé ženy, děkuji, sibuji, že už se přeladím na veselejší notu,dosud jsem si i na housle hrála "tahanice",smutné a tklivé písně. Tato báseň byla napsána jž dříve a to v hluboké krizi, tak mi promiňte, nechci na Vás přenášet tristní nálady. Děkuji Vám všem za pochopení.
Olgo, škoda, že mám do Prahy tak daleko. Hned bych se taky přidala. Procházka a pak někde kafe s něčím dobrým, hmmm..., to by bylo, abychom té Vladce něčím nezvedly náladu.
Vladi a dost, tady máš lásky a pomocnic, že nás ani všechny nezvládneš. Napiš kde a v kolik a pár nás tam určitě bude, ale musíš dát vědět trochu s předstihem. Takovou beznaděj nemám ráda, musíme s tím něco udělat!!!