Pražská babička byla krajkářka. Na Žižkově měla svůj krámek s velmi těžkou železnou roletou, která zakrývala dveře i okno před zloději. Dědeček byl z rodiny knihaře a vracel se vždy večer z nakladatelství, kde měl na starosti vazbu knih. Jednou půvabné dívce nabídl pomoc, která se stala pravidelností až do chvíle, kdy se s ní oženil.

Protože od dětství toužil po dálkách a obdivoval vlaky, doplnil si vzdělání a stal se mašinfírou. Přivážel z venkova do Prahy čerstvé potraviny a také se tehdy cenilo, že byl "pod penzí". Žili poklidný měšťanský život s třemi dětmi. Babička si přivydělávala ručními pracemi a starala se o domácnost, děda miloval svou práci a Viktorku Žižkov. Na letní byt jezdili s dětmi vždy jen vlakem.

Děda se stal důchodcem v době, kdy jsme se odstěhovali z Prahy. Proto jsme netušili, jak je nešťastný z nicnedělání. Každé ráno vstával jako dřív a chodil na Wilsonovo nádraží kontrolovat se svými cibulemi odjezdy vlaků. Doma byl nevrlý, zanevřel na celý svět. Po létu, které jsme společně prožívali na chatě u Sázavy v Pikovicích, kde ještě sledoval průjezdy vlaků podle jízdních řádů, se konečně srovnal. Zase to byl ten veselý děda, který hrál na hřeben a zpíval Hašlerovy písničky. Vrátil se ke svému prvnímu zaměstnání a vázal nám časopisy do krásných vazeb.

Měl jedno veliké tajemství, které nám babička prozradila až po jeho smrti. Byl nemanželským dítětem. Otec mu dal své jméno až v pěti letech a přijal ho do rodiny. Tím ztratil kontakt se svou matkou. Žil v dostatku, získal vzdělání, nepociťoval žádnou újmu v otcově rodině, ale celý život toužil po mateřské lásce. I když se se mu jí dostávalo od manželky, dětí a vnoučat.

 

Zapátrejte ve svých albech, vyberte ty nejkrásnější fotografie a sestavte z nich svůj "Retropříběh". Tři nejzajímavější retropříběhy oceníme velkokapacitními flashdisky. Pravidla soutěže s názvem "Můj retropříběh" najdete zde.