Domácí mazlíčci
Jmenuji se Rex, komisař Rex. Jak moje panička říká, pracuji v přestrojení, proto nejsem vlčák jako ten televizní komisař.
Elena Valeriánová
Představuji vám mého parťáka Rockyho. Našel u mě domov od začátku ledna. Po odchodu Robina, který byl skvělý, ale dohnalo ho zdraví (bylo mu 15 let, 8 měsíců) jsem se zařekla, že už další pejsek nebude. Že už ty jejich odchody nedávám.
Zájem o koně jsem měla už jako desetiletá holčička, a rodiče mě proto zapsali k paní cvičitelce, která měla stáje nedaleko od našeho domu. Zpočátku mi koně přišli jako obrovská monstra, která budila respekt, ale brzy jsem si bez setkávání s nimi neuměla život představit.
Nejenom lidé, ale i kočky, a vlastně všechna zvířata mají svůj příběh. Tento začal v Jimramově, což je útulný městys ve Žďárských vrších, kde se všichni znají, včetně majitelů domácího zvířectva, a zde se jednoho dne z ničeho nic objevil kocour.
Máte doma domácího mazlíčka, psa, kočku, fretku, mývala, papouška? Patříte k těm lidem, kteří část svého volného času i financí, ale především velký kus své lásky věnují svému zvířecímu kamarádovi?
Moje tempo už dávno není vražedné a mým protivníkem nejsou překupníci kradených aut, vrahové ani vyděrači. Mám totiž Bobinu a jejím úkolem je chránit moji bezpečnost.
Ukázkový úvodní text článku
Ukázkový úvodní text článku
Ukázkový úvodní text článku
Ukázkový úvodní text článku
Ještě dnes cítím ranní rosu, vlhkou trávu a psí kožich. Bylo to období, kdy svět se mnou sdílel hladkosrstý foxteriér Brix – přátelský, sebevědomý a oddaný společník, který dokázal rozzářit každý den svou přítomností.
Psi mě provázejí životem už téměř třicet let. Za ta léta jsem s nimi zažila spoustu legrace, ale i adrenalinu a infarktových situací, které oni vždycky dokázali vyvážit něčím, co se nedá koupit: svou věrností a láskou. V mém srdci tak zanechali spoustu vzpomínek.
Pražský dopravní podnik bude na majitelce fenky uplatňovat náhradu škody. Zvíře vběhlo do kolejiště metra a provoz byl přerušen. Za psa zodpovídá majitel. A mnohý si to zrovna moc nepřipouští.
Kdysi byl hodně oblíbený vtip o silně agresivním středně velkém žlutém psu. Když ho jeho pán dostal, měl s ním trápení. Vycvičit ho nešlo a taky zvláštně vypadal. Nový majitel tedy začal tím, že mu ostříhal jeho divnou mohutnou hřívu.
„Pane Pražáku, nemůžu založit fakturu, nejde mi tam číslo účtu a dost to spěchá. Můžete přijít?“ ozvalo se přednaštvaně v telefonu. Měl jsem poslední den před dovolenou, už se viděl někde v českých luzích a hájích, a teď tohle.
Jaký byl vůbec můj nejlepší pes? Ten největší, nejostřejší, nejvycvičenější, nebo ten můj dávný, malý a zrzavý, který uměl okamžitě vše, co se ti velcí musí pracně a často marně učit?
Už dávno nejsem aktivní kočkař, ale duší jím jsem asi pořád. Jinak by mne tolik nerozhodil článek Daniely Lender Chaloupkové o kočičí kavárně, zničené výbuchem plynu. Naštěstí se tam ale vše v dobré obrátilo, a tak i já mohla pozitivně zavzpomínat...
Trávili jsme dovolenou v domě po babičce na Nymbursku. Byl červencový podvečer a po krásném dni se začala modravá obloha pozvolna měnit v černý mramor, lemovaný v dáli záblesky vzdálené bouřky.
Ukázkový úvodní text článku
Asi jako každé dítě, i já jsem vždycky snila o tom, že budu mít psa. Rodiče, a později i manžel, měli ale odlišný názor. Byla jsem již smířená s osudem, nebýt toho, že mi do života zasáhla náhoda.
Ráda bych vás potěšila příběhem mého muže z jeho báječných vzpomínek na mládí. Léto bylo tehdy krásné a mysl dospívajícího mladíka byla naplněna romantikou, volností a nespoutanou energií. Letní taneční zábavy k tomu bezpochyby patřily.
Do toho vlaku jsem se dostal vlastně náhodou. Původní záměr byl cestovat z práce domů jako obvykle metrem a busem, ale když na náměstí Republiky zahlásili náhlé přerušení provozu, otočil jsem to na Masaryčku a sednul na Elefanta.
Ukázkový úvodní text článku
Ukázkový úvodní text článku
Ukázkový úvodní text článku
Syn koupil dětem psa, dcera morčata, další dcera má dvě kočky. Každé léto se opakuje stejná situace. Všichni čekají, že se o ně s manželem postaráme, zatímco oni budou cestovat. Poprvé jsme odmítli. A nastal problém.
„Tak copak si dáte?“ zeptal se nás prošedivělý číšník, když jsme se sobotního podvečera usadili se Soňou k restauračnímu stolu za účelem doplnění sil po odpoledním courání ulicemi města.
Ukázkový úvodní text článku
