Pohádky pro Honzíka 6: Tondův nový kamarád

Jak potkal srneček Tonda nového kamaráda

Srnečkovi Tondovi se nakonec zima zalíbila. Pan hajný zvířátkům pravidelně nosil krmení a kanec Bořivoj už zvířátka nezlobil a byl s nimi kamarád. Tonda si u krmelce vždy mlsně vybíral, do čeho se dnes pustí. Bylo tam seno, kukuřice, obilí, mrkvička, no prostě, samé srnčí dobrůtky. Pak si s malým zajíčkem zahráli na honěnou nebo si šel popovídat s pejskem Ferdou a když už byl unavený, schoval se do svého pelíšku v houští a tvrdě usnul.

Ale stejně se těšil na jaro. Všude bude zelená travička, kvítí, měkounké zelené větvičky na ohryzávání.

Jednou ráno ho vzbudilo divné klepání. Honem vyskočil na nožky, vystrčil hlavičku z křoví a rozhlédl se. Svítilo sluníčko a ze všech větví na stromech a keřích kapala voda, sníh tál.

"Majdalénko, Majdalénko," křičel srneček, "přišlo jaro, jaro je tady!"

Víla Majdalénka malinko pootevřela okýnko, vykoukla a jen si povzdechla:

"Toníku, to není jaro. To jen sluníčko trošku zahřálo sníh, taje a budou rampouchy. Večer bude zase mráz."

A zase okýnko zavřela a schovala se v domečku. Víly zimu nemají rády. Nemohou tancovat na paloučku při měsíčku, fouká studený vítr a sníh je studí do nožiček.

Srneček Tonda jen pohodil hlavičkou. Nevěřil, přece vidí, že taje. Majdalénka se určitě spletla, už bude jaro! A Tonda se rozhodl, že se půjde podívat, jak to vypadá v polích. Vyběhl z lesa a trošku zaváhal. Před ním byla sluníčkem ozářená bílá pláň. Sníh v tom jasu jiskřil a oslňoval. Toník několikrát zamrkal a pak raději popoběhl, aby se dostal do stínu křovin. Tam se znovu zastavil a pozoroval.

Na poli skotačili tři zajíčci, honili se a dělali kotrmelce. To se Tondovi líbilo. Rozběhl se za nimi, ale zajíčci nečekali. Hop a hop, Tondo, chyť si nás! A srneček běhal a skákal s nimi, až se nakonec udýchaně zastavil. Nechytil ani jednoho, zajíčci byli moc rychlí a hbití. Raději jim zamával na rozloučenou a obrátil se zase k lesu. Ale co to vidí? Mezi tím, co všichni běhali, místy sníh roztál a na poli se ukázalo něco zeleného. Jejda, to je něco pro mlsného srnečka. Natáhl hlavičku k zelenému lístku a chroust, ukousl si sousto..

"Nejez to, Tondo, nejez," začali polekaně křičet zajíčci.

"To není travička, to je řepka. Bude tě moc bolet bříško!"

Ale Tonda už přežvykoval a ochutnával, zajíčky neposlouchal. V tom se najednou zarazil. Co to vidí? Tady v těch zelených lístečcích, to je myška? A spí? Strčil do myšky čumáčkem:

"Myško, probuď se!"

Myška se zatřepala a roztáhla křídlo. Tonda úžasem ani nepolkl, sousto mu vypadlo z pusy:

"Myško, ty máš křídla? Myšky přece nelétají, běhají po zemi!"

"Já nejsem myška," zapištělo zvířátko.

"Já jsem netopýr a jmenuji se Eda!"

"Co tady děláš, Edo? Myslel jsem, že v zimě netopýři spí," podivoval se srneček.

"Spí," přikývnul netopýrek, "ale když mne to už doma v jeskyni nebavilo. Když jsem viděl, jak venku taje sníh a kape voda, tak jsem se chtěl trošku prolétnout. Aby to maminka nevěděla, víš? Ona mne nechtěla pustit, že jaro ještě nebude. No, tak jsem chvilku počkal, až zase usne. A uletěl jsem. Jenže svítí moc sluníčko, to my netopýři nemáme rádi. Tak jsem se chtěl tady na chvilku schovat."

Srneček si honem poskočil tak, aby malý netopýrek byl v jeho stínu.

"Už je to lepší? Nesvítí ti sluníčko do očí? Poleť se mnou do lesa, tam je šero."

A už Tonda utíká do lesa, po jeho boku ve stínu se třepotá malý Eda.V lese si srneček sedl pod strom, netopýrek na větvičku a povídali si. O tom, jak se oba těší na jaro. Srneček mluvil o svých kamarádech, Eda vyprávěl o jeskyni ve skalách za rybníčkem. Jak tam žije s maminkou a tatínkem a celou velkou netopýří rodinou. Ani si nevšimli, jak utíká čas, že sluníčko už zapadá a ochladilo se.

Najednou se Eda zatřásl. Přestal povídat, podíval se na Tondu a zaklepal se ještě jednou.

"Co je ti, Edíku?" polekal se srneček, "co se ti stalo?"

"Mně je najednou taková veliká zima," zachraptěl netopýrek, "a bolí mne v krčku."

Srneček zvedl hlavičku a rozhlédl se. Opravdu, kolem už je šero, na nebi svítí hvězdičky a sníh začíná znovu namrzat.

"Edo, poleť, zavedu tě k vám do jeskyně," vyskočil srneček na nožky.

Netopýrek zamával křídly - a spadl na zem.

"Je mi zima, zima," zanaříkal, "nejde mi to vzlétnout!"

Jejda, co teď? Jestli se netopýrek nedostane včas do tepla, umrzne.

"Edíku, vylez mi na záda, honem," pobízí srneček Edu, "dovezu tě domů!"

Netopýrek se z posledních sil přidržuje drápky srnečkovy srsti a škrábe se na záda. A srneček už utíká, co mu síly stačí. Přeběhl přes pole, pelášil po louce, už se blíží ke skalám nad rybníčkem. Ještě hop a skok a už je u jeskyně, ve které bydlí netopýří rodina. Ještě jednou hop a skok a už je uvnitř. V jeskyni je teploučko a skoro tma. Až když se Tonda rozkoukal, uviděl, že ze stropu jeskyně visí nějaké malé balíčky. Takhle, zavěšeni hlavou dolů, spí netopýři celou zimu. Jsou zabalení ve svých křídlech jako v peřince.

Najednou ale jeden balíček roztáhl křídla a třepetavým letem doletěl k srnečkovi. To Edíkova maminka samou obavou o neposlušného synka nemohla spát a neustále ho vyhlížela, kdy konečně přiletí domů.

"Ty jsi mi přivedl Edíka? Zakázala jsem mu chodit ven, neposlechl. Měla jsem o něho takový strach," poděkovala s úlevou Tondovi.

"Maminko, maminko, mně je zima a bolí mne v krčku," plakal malý Eda. Maminka ho honem zabalila do svých křídel, aby ho zahřála. Přiletěl i tatínek netopýr, aby jí pomohl. Ale malý netopýrek pořád plakal, klepal se zimou a kašlal. Co teď?

"Zaběhnu za Majdalénkou, aby Edovi poslala nějaký lék," vyhrkl srneček a už utíkal z jeskyně ven.

"Majdalénko," bušil za chvilku na okýnko březového domečku, "Majdalénko, pomoz, netopýrkovi Edovi je zle, je nemocný. Má zimnici, kašel a bolí ho v krčku!"

"Kluci zlobiví," hubovala Majdalénka, "copak jsem ti, Toníku, neříkala, že do jara je ještě daleko?"

Ale při tom už rychle prohrabávala skříňky, chystala si lahvičku a nalévala do ní bylinkový sirup z velké láhve. Pak ji podala srnečkovi:

"Na, honem ji Edovi zanes, ať se ráno i večer trochu napije. Určitě mu bude líp."

Tonda doběhl k jeskyni a předal sirup netopýří mamince. Pak sám zalezl do svého pelíšku v křoví. Skoro celou noc nemohl spát, převaloval se a myslel na malého Edu. Až ho z toho rozbolelo bříško.

Ráno vyskočil ještě za soumraku a běžel k jeskyni. Jak pak je dnes Edíkovi? Je mu lépe? Pomohla mu Majdalénčina medicína?

U jeskyně se zastavila naslouchal. Uvnitř byla tma a ticho. Opatrně vklouzl dovnitř a šeptem zavolal:

"Edó, Edíku!"

Chviličku se nic nedělo. Ale než stačil zašeptat Tonda ještě jednou, ve vzduchu zašustila křídla a netopýrek si sedl vedle srnečka na kámen.

"Moc ti děkuji, Toníku, že jsi mne včera přivedl domů. Maminka mi dala sirup od Majdalénky a už mne v krčku tolik nebolí. Já jí zaletím poděkovat, ale až na jaře. Teď už vím, že maminka měla pravdu. Už ji budu poslouchat.

I s tebou si budu hrát a povídat si, až bude pěkně teploučko. Dobrou noc, Tondo."

A Eda se zase vznesl, těsně vedle své maminky se drápky zachytl stropu, otočil se hlavičkou dolů a zabalil se do křídel. Za chvilku už tvrdě spal, tak jako ostatní netopýři.

Srneček se šťastně vracel přes pole domů. Ještě že to tak dobře dopadlo a netopýrek je v pořádku v jeskyni u maminky. V tom si Tonda zase všiml zelených lístečků. Včera je úplně zapomněl ochutnat. Už už natahoval krk, aby si ukousnul, když v tom se zarazil. Co to na něho křičeli zajíčci? Aby to nejedl, že mu bude špatně? Hm, netopýrek neposlouchal maminku, když mu dobře radila a málem umrznul. A Tonda včera nevěřil víle, když mu říkal, že jaro teprve přijde. Že by zajíčci taky měli pravdu, když ho varovali, aby lístečky nejedl? V noci ho bolelo bříško.

Tonda pohodil hlavičkou. Radši zajíčky poslechne. A rozběhl se ke krmelci, aby se podíval, jestli tam dnes byl pan hajný. A co dobrého zvířátkům zase přinesl.

Pohádky pro Honzíka 6: Tondův nový kamarád

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více