Anna - Maria

Anna-Maria přijela do Prahy na prodloužený víkend. Ubytovala se v centru Prahy ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Na recepci mi představila tři mladíky a svou kolegyni z práce. Všichni tři byli o generaci mladší než ona a dělali společnost Anně-Marii po dobu pobytu v Praze. Celé dva dny ze tří strávených v Praze byly vyhrazeny prohlídkám pamětihodností. „To jsou moji synovci“, řekla mi u kávy v Nerudově ulici.

„Já sama neměla děti. A tady mladou kolegyni beru s sebou, aby se kluci se mnou nenudili.“

Na „svých“ klucích nesmírně lpěla, byli její chloubou a snažila se jim splnit každé přání, které jim na očích viděla. Její rodina byla původem z Neapole, ale ona se přestěhovala na průmyslovější sever Itálie do Verony.

„Jaké je Vaše povolání?“ zeptala jsem se při kávě.

„Jsem notářka, vystudovala jsem práva, stejně jako tady moje mladá kolegyně a kamarádka. Zaměstnávám dvanáct žen. Říkám jim moje třída.“

„A jak spolu vycházíte?“ vyzvídala jsem.

„Dobře, například na Vánoce si nadělujeme dárky. Každému dám nějaký malý dárek, který si přeje. Napřed mi napíšou, co si přejí, takový seznam, a já si vyberu. Ohodnotím je podle zásluh v minulém roce. Některé znám dvacet let. Znám je, když se vdávaly, měly děti…“

Byla to velmi silná osobnost, energická žena, která sama říkala. “Já se nesmím ničeho bát.“ Se svými děvčaty jezdila na dovolenou. Byla to žena, která byla bohatá vlastním přičiněním, která měla úspěch a ze všeho se těšila. Život se rozhodla užít a pokud možno zkusit co možná nejvíce věcí. A ono „ochutnat a vychutnat“ naučila i své tři synovce. Byla takový sympatický gurmán a bonviván. Její život se vyznačoval řadou událostí, byla stále v pohybu, strnulost pro ni neexistovala. A život žila naplno, svobodně, avšak s vnitřní morálkou. Přestože hodně pracovala a měla velkou odpovědnost, zdálo se, že si za cíl vytyčila radovat se ze života. A přitom nic nebylo nucené, chování nenásilné, přirozené. DUM VIVIMUS, VIVAMUS. Dokud žijeme, žijme naplno.

Byla také vášnivá cestovatelka.

„Loni jsem si vyjela s kamarádkou do Kanady. Na závody se psím spřežením jsme projely kanadskou přírodou. Čtyři psi husky nás vezli ve 44 stupňovém mrazu. Víš, já trpím závratěmi z výšek a klaustrofobií, a když nás ubytovali v malé místnosti, kde nás bylo dvanáct, tak k ránu už jsem nemohla spát. Nemohla jsem dýchat, a tak jsem vycházela pořád ven do mrazu. Všichni ze mě byli zničený, když jsem do místnosti pořád pouštěla ledový vítr. Ale já už nemohla vydržet… Ale když já chci všechno zkusit.“

A už za pobytu v Praze se zmiňovala, že se chystá do Číny a do Švédska.

Stejně tak si pochutnávala na guláši, vepřu-knedlu-zelu či na palačinkách. Zvědavost a zvídavost jí dala onu vlastnost, která chybí mnohým cizincům, a to, že nepohrdala cizí kuchyní. Někteří Italové ohrnují nos nad naší kuchyní a celé hodiny dovedou vychvalovat jen tu jejich.

„Jsem pozitivní,“ říkala a pozitivní přístup a radost ze života vštěpovala i svým mladým.

Jednou ráno jsme si vyjeli na Petřín a z Petřína jsme procházeli ke Strahovu, když v parku kluci zahlédli žábu uvězněnou do půli těla v kanálu. Hlava s předníma nohama jí trčela do vzduchu a nemohla se hnout. Anna-Maria vzala dva klacíky a žábu vyprostila. Bylo dojemné vidět, jak žábu těmi klacíky tahá na svobodu a jak žába radostně skáče pryč. Všichni jsme se za žábou dívali a Anna-Maria zvolala:

„A neměla jsem jí dát pusu? Co když to byl krásný princ?

Na Petříně jsme také navštívili bludiště. Anna-Maria byla menší, plnější postavy. Když v bludišti předstoupila před zrcadlo, které jí opticky zeštíhlovalo, vesele zvolala:

„Koukejte, kluci, teď jsem štíhlá jako vy.“ A po zvolání bylo slyšet její veselý, bezstarostný smích.

Měla sebejistotu bohatých lidí a také rozmary bohatých. Vešla do krámu v centru Prahy a do oka jí padl stromek z kovu za 4000 korun. Hned si jej koupila, aniž by přemýšlela o ceně. Jediný problém se ukázal v neskladnosti a v následném odvozu do Itálie, který se značně prodražil.

Anna-Maria byla po celý pobyt stále upravená a nalíčená. Nosila velmi hezké šaty, které jí dokonale padly a navíc slušely. Když jsme byli v Královském paláci, při mém výkladu se k nám přiblížila jedna Španělka a obrátila se k Anně-Marii: “Velmi hezké šaty. Moc Vám sluší.“

Ale nejvíce ji krášlil humor, vnitřní radost a láska k lidem.

Tak jako s chloubou a pýchou mluvila o svých třech synovcích, stejně tak se vyjadřovala o svém bratrovi.

„Je gynekolog, o dva roky starší. Oženil se ve svých sedmatřiceti letech. Svou práci dělá dokonale, má zvláštní přístup k ženám, přistupuje k nim jako psycholog. Je to hotová encyklopedie, ví toho tolik, až nahání hrůzu. Ale povahu má hroznou.“

Pak, aniž by to rozvedla, se obrátila ke klukům a řekla:

„Ne abyste o něm špatně mluvili.“

A tím je celá záležitost o jeho dobrých či špatných povahových vlastnostech uzavřena.

Byla to radost, strávit se všemi dva dny v Praze, zvláště s Annou-Marií. Asi se k nám tak hned nevrátí, neboť má mnoho plánů, kam se vydat. Ale třeba se někde ve světě potkáme a já ji zase uvidím s jejími kluky, jak ochutnává jinou kuchyň, poznává cizí kulturu, toulá se po památkách a dává klukům to, co má v sobě nejlepšího.

Anna - Maria

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více