Včera večer, růžový sen vešel do mého pokoje. Usedl na oči i ztěžklá víčka a již neodešel. Minulost přivolal, čas budoucí předeslal. Ptal se mě, jak žiji a po čem toužím. Zda mám odvahu, setkat se s kýmsi, kdo tady kdysi byl. Kdo tajemné síly navždy mi naklonil. Dotkni se smutku, dotkni se zrady, dotkni se lásky a přemýšlej o zklamání. Nepokaž nikdy milování. Růžový sen nastínil bytí, poradil dále, nezraď své žití. Stůj uprostřed nebe i pekla, dotkni se ohně. Dotkni se modrého nebe. Dotkni se tam, kde mráz stále zebe. Buď vždy sama sebou. Všude, kudy tě cesty svedou. I když se v prázdných chvílích kratičce zmýlíš. Buď vždy sama sebou. Kéž se nikdy neodchýlíš.
Váš Sen je ve skutečnosti krásná a otevřená životní reminiscence s osobním krédem, které je nadčasové. Není snadné být vždy sama sebou. Někdy to v lidství kolem dost bolí. Přeji Vám hodně štěstí a hodně růžových snů.
Milé kolegyně, moc Vám děkuji, je to moje 45. básnička. Slova a ideu jsem nosila dlouho v hlavě. Až to ze mně najednou muselo ven.Děkuji za krásná slova uznání, snad si to ani nezasloužím..Ale moc mě potěšilo, díky.
Ó, to je krásná báseň! Má v sobě minulost, přítomnost i budoucnost. Vnímám to tak, ať se člověku v životě stane cokoli, i zlého, nepřestaň věřit v lidi. Ať se stane cokoli, nikdy nezradím. Tak Tvoje vyznání vnímám já, Vladko. Opravdu výjimečně, lidské, niterné poselství. Jsem ráda, Vladko, že takové ženy, jako Ty, vůbec ještě existují v té dnešní, neklidné době. Děkuji.
Dalibor Polanský
