Poutáš mé čelo
jako krajina,
když hledím do dáli,
poutáš mé tělo
jako lavina,
v níž jsme se setkali,
poutáš mé ruce
ostýchavě svými,
poutáš mé srdce
pouty zamčenými,
poutáš mě celou
jako pevnina,
na níž jsme zůstali.

Propusť mé oči,
slábnou únavou
a znají vlhkost řas,
propusť mé noci
s myslí svíravou,
ať už je vezme ďas,
propusť mé sliby,
když si cestu krátí,
propusť mé chyby,
víc se nenavrátí,
poutej však dále
mou lásku toulavou,
ať nezdolá ji čas.