Vtipný plakát nápadnými písmeny vyzýval: NESEĎTE DOMA… Svůj účel splnil. Přilákal zvědavce blíže, mě nevyjímaje. Zbystřila jsem a na menší písmenka nasadila brýle a text se zájmem četla až do konce. Veřejnost byla zvána k návštěvě 5. ročníku Dnů otevřených ateliérů na Vysočině. Akce probíhala během prvního říjnového víkendu. Na internetu jsem pak na stránkách Muzea KHB (bylo organizátorem této akce v rámci celé Vysočiny) našla podrobný přehled i s odkazy, co a kde bude k vidění.

Doma jsem nadnesla, že bychom si v sobotu mohli udělat aspoň nějaký menší výlet do okolí. Slibná předpověď počasí nahrávala mým plánům. Chatařská sezóna pro nás skončila, lesů okolo naší chaty jsme si v tomto roce užili požehnaně, přestože letos výjimečně nebyly příliš štědré na houby. Tedy o důvod více k nějaké změně. Můj návrh jet na Chotěbořsko a po prohlídce tamních ateliérů projít zase po letech údolím Doubravky byl mým manželem odmítnut. Blesklo mi hlavou, že na to musím jít jinak.

Po chvíli jsem se zeptala: Nevíš, jak to vypadá s opravou té silnice od Chlístova k Okrouhlici? Slyšela jsem, že už by měla být dokončená. Muž s odpovědí otálel. Ale pak sám navrhl: Tak to pojedeme projet a můžeme se přitom podívat až na Lipnici. Zajásala jsem. To je dobrý nápad, ale tentokrát nepůjdeme ani na hrad, ani do Haškova muzea, ale sjedeme k lomům, viď? Sláva, zmocnil se mě pocit vítěze.

Ptáte se, proč? Kousek za Lipnicí má totiž přímo v lomu svůj ateliér sochař Radomír Dvořák. A já jsem se tam v rámci Dne otevřených dveří chtěla podívat. Byl to pro mne sobotní cíl číslo 1. (Někteří čtenáři měli příležitost již něco z jeho tvorby vidět na dalších místech při našem srazu íčkařů v roce 2014, připomenu aspoň Ucho, Ústa pravdy, Zlatý oči, Hlava XXII).

Když už jsme seděli v autě a projížďka podzimní krajinou po nové silnici se nám líbila, tak nic nebránilo tomu, abych svému spokojenému Karlovi během jízdy oznámila, že půjdeme dovnitř areálu, kam se jindy nesmí. Objevilo se před námi nové sousoší, které bylo odhaleno teprve během letošního léta. Zaparkovali jsme tam auto, obdivně jsme si nový monument prohlédli ze všech stran a natěšeni prošli vedle závory do jiného světa.

Tento výlet byl kombinací setkání s přívětivým umělcem i jeho tvorbou, našeho poznání prostředí funkčního lomu, včetně okolní zajímavé krajiny. Ta, ve sluneční záři, připomínala díky smaragdové barvě vody v zatopeném lomu nějaké vysokohorské jezírko. Ale bylo to i pochopení toho, že ke konečnému úspěchu díla sochaře je nezbytně nutná nejen píle, šikovnost, ale i jeho tvrdá fyzická práce v součinnosti s tamními kameníky.

Pokračování příběhu si můžete přečíst v popiscích pod fotografiemi dole