V krajině myšlenek
se setkáváme denně,
my, nahodilí chodci,
v zajetí domněnek
se střetáváme jemně,
jak nechápaví sobci.

S rutinou poutníků
a písní obehranou
váháme na rozcestí,
v náručí bez díků,
kdy těla vášní planou,
platíme za bolesti.

Světlo se mihotá,
soumrak se kvapem blíží
jak úzkost z odloučení,
na hraně života
stojíme na refýži
a spoj tu stále není...