Jak jitřní svítání
daleko od lidí,
nesmělé líbání,
co nikdo nevidí,
jen nevědomý hřích
a zakřiknutá zář,
sto slibů nachových,
a teď se, lásko, snaž!

Jak blízkost neřesti,
z níž prchne všechen strach,
poukaz na štěstí,
které je na dosah,
v prožitcích na doraz
sny konce nemají,
tak jen se neuraz,
že ti vždy nehrají.

Jak starý smutný kříž
v krajině neznámé,
cit touží letět výš
a pak se poláme,
čas rány zalepí
s nevděčnou zásluhou,
řežeš se o střepy
své lásky na druhou.