Tři dny na (divokém?) východě - 2. díl

Poznávám a fotím

Procházím městem. V pěší zóně vidím - jak jinak, jsem přece na západní Ukrajině! - Švejkovu hospodu /F1 = fotka ve včerejším, 1. dílu/. Pokud to náhodou nevíte, tak Švejk je tady všude velmi populární. Má spousty soch, hospod a všeho možného v ukrajinské Haliči i na Volyni. Přes Švejka se dostanete v rozhovorech s domorodci snadno a daleko. Udivuje značný počet volně pobíhajících a očividně bezprizorných psů. Naprosto unikátní je ale socha pijáka kávy /F2 = fotka v 2. dílu/. Před lety chodil každý den na kávu do některé kavárny jeden muž. Chodil celá léta a když umřel, spoluobčané se rozhodli postavit mu pomník. No řekněte, není to úžasné? Ani nenapsal tlusté knihy, ani nikoho vítězně nepobil, prostě tam jen žil a proslul jako piják kávy. Nechtěli na něho zapomenout, tak mu tam vztyčili sochu. O pár ulic dál je podivuhodná vila se stovkami soch /F1/, vlastní ji jejich autor a zrovna zametal chodník, tak jsem ho nefotil.

Jdu dál, až se dostávám na hlavní náměstí s majestátní sochou Lesji Ukrajinky. To je jejich národní básnířka, psala přírodní a dobově bojovnou lyriku (dnes bychom ji asi těžko četli), ale na Ukrajině má obrovskou popularitu, patří totiž mezi národní symboly z přelomu 19. a 20. století. Palacký ani Smetana sice nebyli básníci, ale asi tak populární tam je.

Klidnějšími ulicemi procházím k náměstíčku s monumentální malbou na stěně tříposchoďového domu /F2/. Skoro bych si nevšiml vedlejší, hustě zarostlé zahrady s vysokými pevnými mřížemi. Ale upoutal mě člověk v šedozeleném oblečení, který se shrbený ploužil po cestičce hned za plotem. A za ním – další podobný, jenže o berlích… Od kolemjdoucího se dozvídám, že to je vojenské doléčovací zařízení. Na chvíli jsem až strnul, protože mi došlo, že to jsou vojáci, kteří byli zranění ve válce, která probíhá právě teď, na východní Ukrajině. My už to vidíme jen ve filmu a v televizních zprávách, ale já si i jen přes ty mříže uvědomil, že Ukrajina je ve válce.

Avšak opravdu silně vás tento fakt zasáhne na jedné straně hlavního náměstí. Zdálky to vypadá jako obyčejná vývěska městského úřadu a místních spolků, které vídáváme u nás. Ve skutečnosti to jsou „tabla“ s fotografiemi stovek mužů ve vojenských uniformách, s daty jejich narození a úmrtí. Jsou to oběti války – bojů o Krym a separatistickou východní Ukrajinu. Stovky mužů. A všichni z Lucku a okolí. Nad fotografiemi je nápis „Hrdinové nebeského oddílu“ /F2/. Takové „vývěsky“ jsou jistě v každém ukrajinském městě. Lidé procházejí kolem, občas se zastaví, je to všední den. Umíme si ještě představit, co známe z pomníčků z První světové války, že bychom procházeli kolem řady jmen svých spoluobčanů, tady však současníků? K řadě fotografií přišli také dva kluci ve sportovním oblečení. Přinesli kytku. Asi dva běžci přišli uctít kamaráda…

A abych to ještě dokreslil, na startovní čáře běhu, když jsme všichni v očekávání podupávali před startem, najednou vše ztichlo a lidé začali zpívat ukrajinskou hymnu. Na české poměry něco nevídaného, při běžeckém závodě nepředstavitelné. Prý se to tu v posledních letech stalo zvykem.

Úžasné jsou církevní památky. (V Lucku je kromě zcela převažující pravoslavné církve i řeckokatolická a evangelická.) Vlastně bychom neměli říkat památky, to by vypadalo jen jako cíl pro turisty, kdežto tady jsou všechny plně využívané. Kláštery s mnichy, kostely s každodenními bohoslužbami, možná i synagoga atd. Úžasný dojem budí zejména pravoslavné kostely, s pozlacenými báněmi a s neuvěřitelně bohatou vnitřní výzdobou, plnou barev a zlata, s nimiž se většina katolických kostelů nemůže vůbec rovnat /F1/. Katedrála sv. Trojice z 18. století /2x F1/, chrám sv. Petra a Pavla, ale i Dominikánský klášter, Klášter jezuitů a další.

Mně to nestačilo a tak jsem zorganizoval celodenní výlet do Vladimiru Volyňského, blízkého města. Chtěl jsem se původně vydat na Počajivskou lávru, což je ohromující komplex klášterů, kostelů a dalších staveb, známé poutní místo a druhé nejvýznamnější pro pravoslavnou církev, bohužel autobusem to nešlo a řidiči tak dalekou cestu odmítali, i když jsem nabízel, že jim cestu dobře zaplatím. Tak jsme zajeli do Volodimiru (jak se správně píše) a nelitoval jsem. Městečko z 10. století bylo útočištěm slavného knížete Vladimíra Velikého (vládce Kyjevské Rusi a první šiřitel křesťanství) /F2/ a dějištěm opětovných ztrát Poláků a Ukrajinců. Slavná Rudá armáda přepadla a okupovala tehdy polský Volodimir v září 1939 (dohoda Stalina s Hitlerem). Největší dojem na mě udělal pěkně bleděmodrý chrám, uvnitř úžasně zdobený a s vysokou zvonicí, na kterou jsem si vylezl a – ale opravdu jen jednou! – jsem zatáhl za jeden ze zvonů. A venku se ustrnul nad andělíčkem, odpočívajícím na kanálu /F2/.

Za městem čeká ještě jedno překvapení – rozsáhlý komplex Uspenského svatohorského ženského kláštera ve vesnici Zimne /viz titulní fotka a další F2/, k němuž se dá těžko najít cesta, neboť to sem není značené. Domorodci pomohli. Přátelsky se zdravím s procházející jeptiškou. Je na turisty zvyklá, jezdí se sem prý i kvůli bombě, kterou kdosi (hitlerovci, nebo stalinovci?) svrhl na klášter, jenže nevybuchla a zůstala zaklesnutá v kamenné zdi.

Tři a ještě a ještě

Takže všechny tři cíle cesty (země, běh i krajané) jsem si splnil a to jsem měl ještě k dobru pondělní dopoledne. Co budu dělat? Něco, co běžný turista možná neudělá. V jedné ulici jsem narazil na Muzeum ikon. Já celkem do muzeí nechodím a k tomu ještě „nějaké ikony“…, no ale podívám se. A ono bylo na co koukat. Ikony, jak víte, bývají často provedeny v jakémsi naivním stylu, tak nějak „povenkovsku“, a s pečlivě vyvedenými katolickými madonami, nehledě na mistrovská díla renesančních a barokních malířů se to zdánlivě nedá srovnat. Ikon byla v muzeu asi stovka, ve dvou podlažích a jedna vedle druhé. Já jich mnoho nafotil, vždycky když muzejní hlídačka někam odešla. Přináším aspoň snímek nejcennější ikony /F2/, kterou tam měli. Pochází z přelomu 11. a 12. století a její cena je jistě mnohamiliónová. Když jsem ale vyšel na ulici a podíval se zvenčí, ohromilo mne, že v některých oknech nebyly mříže. U nás, odhaduji, by tam minimálně tahle nejcennější ikona už dávno nebyla. Už by byla součástí soukromé sbírky nějakého Američana nebo Němce nebo Čecha.

Pořád mi ještě zbývaly dvě hodiny času a tak jsem se šel projít do obrovského parku se spoustou pomníků a památníků – a tady mě čekalo něco, s čím jsem na celém výletě vůbec nepočítal. Byly tu pomníky těch, kteří zahynuli v posledních 80 letech. Největší pomník je Památník Věčné slávy a kolem něho stovky a stovky jmen padlých na bojištích Velké vlastenecké války. Jen odtud, z Lucké oblasti. Menší pomník je beze jmen, protože ta by se sem nevešla. Připomíná tisíce lidí, kteří zahynuli v koncentračních táborech, židovských ghettech a rukou gestapa. Pak pomník připomínající 50. léta a sovětskou tajnou službu, vražednou NKVD. Pak pomník mladým spoluobčanům, vojákům, kteří padli ve válce v Afghánistánu. Pak desítky mrtvých a 160 tisíc zdravotně postižených jadernou havárií v Černobylu (26. dubna 1986), protože odtud to západní Ukrajina schytala naplno. A to tehdy komunisté za pár dní nařídili, aby děti venku slavnostně cvičily a tančily (místo aby byly schované doma), protože byl právě První máj. A nakonec i oběti Euromajdanu na přelomu 2013/14, když se rozhodovalo o prozápadní orientaci Ukrajiny. Já si tam musel sednout na lavičku a zopakovat si: to jsou tisíce lidí, především mladých mužů, které ztratil Luck a okolí v ustavičných válkách a násilnostech, z nichž ani jednu vlastně Ukrajina nevyprovokovala. V tom parku se vám před očima nasčítají všechny hrůzy, které na ně za necelé století dolehly.

A ještě nebyl konec. V Rivnu, kde jsem měl přestupovat, jsem měl dvě hodiny času, tak jsem se prošel po městě a dal si skvělý oběd, neb jsem tam byl za boháče. Zato cestou zpět: opět u chodníku desítky žen prodávajících všechnu možnou zeleninu, ovoce, nádherné hříbky, všelijaké pamlsky a suvenýrové zbytečnosti. Jenže všechno je tak levné a do Česka se s tím nepotáhnu. Za útratou mířím do obchodního domu, až tu najednou – na chodníku klečí mladá žena a v rukou drží rozevřené desky s obrázkem malé holčičky. Prosí o peníze. „Promiňte, jsem cizinec, proč chcete peníze?“ ptám se svou primitivní ruštinou. Vysvětluje, že její dceruška potřebuje operaci srdce, ale k tomu je třeba mnoho peněz. Ale to už se s prosbami obrací na další kolemjdoucí. Chvilku si pročítám, co je v deskách napsáno a za tu chvilku se za mnou staví fronta čtyř lidí. Překážím. Jdu si stoupnout na konec, abych nezdržoval, než vytáhnu peníze. Já vím, že v Čechách by asi mohlo jít o podvodnici, obyčejnou žebračku, ale tady na Ukrajině byste snad uvěřili. Jako já.

Jedeme pryč. Opět barevné kostely a kapličky /F2/, vesnické chalupy /F1/, křížky u cesty ozdobené barevnými stuhami a občas připomínka Isuse Kristose („našeho“ Ježíše). Na zpáteční cestě zas trable na hranici. Nejraději bych je tam pobil, protože jsem tam pobyl další 1,5 hodiny. Že bych jim připadal jako ilegální zahraniční dělník, který se cpe do EU? Pojídal jsem chalvu (tuším, že to je směs rozdrcených sezamových semínek a cukru) a myslel na ty tři dny na Ukrajině (a taky na to, jak o tom napíšu na i60.cz). Ale úplný konec to ještě není, ještě to bude mít pokračování. Já si totiž vezu z Lucku cennou trofej – slabikář!

Ano, slabikář. Důvod byl jednoduchý: Před časem mi napsala jedna čtenářka mé knížky Maléry a já, jak se nad ní pobavila a že to v jejím životě bylo velké osvěžení. Tak jsem jí spíš ze zdvořilosti odepsal, avšak pak jsme si vyměnili ještě dva maily. Psala, že jí je přes 60, prodělala dětskou mozkovou obrnu, nemůže chodit. Manžel je ještě hůř nemocný a víceméně nevstává z postele, ona o něj pečuje 24 hodin, po bytě se plouží, ven může jen na vozíku. Její jedinou zálibou je – sbírání slabikářů! Má skoro všechny české, psala mi, také několik slovenských a dokonce i odjinud. Vy jste tak zcestovalý (no to sotva), nemohl byste mi sehnat nějaké zahraniční slabikáře?

Nejdřív jsem od kamarádky Allison z Llanberis získal dva velšské. Wales je součást Velké Británie, hovoří tam však pro nás zcela nesrozumitelným keltským jazykem, v němž vynikají slova začínající na LL. Mají také dvojité V s obrácenou stříškou (Ŵ) a řadu podobných znaků. Kam se hrabe čeština. Mám chuť sem přibalit svoji fotku nádraží s nejdelším názvem na světě (na ostrově Anglesey), ale nepatří to sem. Opíšu jen ten název: Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch. - Takže já teď přivážím slabikář ukrajinský. Čtu si slova, prohlížím obrázky. Už se těším, až tu paní navštívím a všechny tři je předám. Ještě o tom neví.

(Všechny údaje jsem si ověřoval pomocí dotazů místním lidem, vyhledáním na ukrajinských, anglicky psaných i našich www stránkách a dokonce dotazem na ukrajinské ministerstvo zdravotnictví, které mi však bohužel dosud neodpovědělo.)