Čauky, voe!

Pozdravy a rituály jsou věci, které jsem taky kdysi nechápal. Takže v pubertě jsem rodičům vysvětloval, proč bych měl zdravit na ulici někoho, s kým se znám, když se přece vzájemně vidíme a oba víme, že se známe. Vlastně mi to nikdo dodnes nevysvětlil.

Jako děti jsme se nezdravili Čau (to nikdo neznal), nýbrž Tě péro, později Tě vidím a ještě později V šest. To jsme odkoukali od dospělých, kteří místo Buď práci čest! v komunistické Písni práce zpívali Buď v práci v šest! Ahoj a Nazdar bylo už tehdy běžné.

Mnoho dětí teď dospělého (či dokonce, ó!, seniora) nepozdraví vůbec. To je fakt smutný, ale zase uznejte, že dnešní děti už nevědí, jak a proč vlastně pozdrav vznikl. To muselo být před mnoha tisíci, možná desetitisíci lety. Já u toho zrovna nebyl, ale myslím si, že pozdrav vznikl jako signál, že se člověk nemusí bát toho, koho na cestě právě potkává. Pozdrav znamenal „Vím, že o mně víš“ nebo „To jsem přece já, tvůj kámoš“. Asi tak nějak. Pak se tenhle zvyk přenesl na setkání členů různých rodin, potom obyvatel různých měst a zemí, až se z toho stal univerzální způsob komunikace. Jakési komuniké (sdělení) o přátelství či aspoň neútočení. Dnes o tom děti asi nepřesvědčíte a nezbývá, než jim to vtlouct do hlavy násilím.

Ty pozdravy jsou vlastně malou hrou, malým rituálem. Rituál je něco, co nemusíte udělat povinně, ale když to neuděláte (ačkoliv to od vás okolí očekává), tak se někdy nevyhnete sankci – možná pokárání, pomluvy, kritiky nebo třeba i facky. Nebo opovržení, odmítnutí, vyhnání nebo posměšku.

Zpátky k dětem školou povinným. Dneska se mi v naší školní jídelně, kam stále chodím (ač nejsem v pubertě), už poněkolikáté stalo, že ke stolu přišel nějaký kluk mezi 10 a 13 lety, dostatečně odvážný (někdo říká odrzlý) a beze slova si vzal ze stolu slánku a odešel ke svému. Tam solil a živě debatoval s ostatními chlapci. Z toho jsem usoudil, že hluchoněmý nebude. Proto jsem po chvíli vstal a vyrazil k jeho stolu. Naprosto klidně jsem mu řekl: „Když si chceš vzít, vlastně půjčit od jiného stolu slánku a tam už sedím třeba já, tak se zeptáš, jestli si ji můžeš půjčit. Já ti to MUSÍM dovolit. Ty si posolíš a pak ji zase vrátíš a přitom MUSÍŠ poděkovat a já ti MUSÍM říct Není zač nebo Prosím. Takhle to chodí ve světě dospělých.“

Hádejte, jestli tu slánku přinesl a poděkoval, nebo ne. Ono je to pro kluka docela těžké, protože doma si to vzájemně říkat nemusejí, neboť sedí u jednoho stolu, a v restauraci takovou situaci dítě možná vůbec nezažije. Ale staré už je na to dost, aby začalo chápat a dodržovat některé rituály.

Hned ve dveřích z jídelny na chodbu jsem se málem srazil s holkou nejstaršího školního kalibru, která se kolem mě dokonce s taškou na zádech docela brutálně prodrala do jídelny. Už jsem nebyl dost pohotový, jinak bych jí řekl: „Víš proč jsi mi měla dát přednost? Ne proto, že jsem větší a víc vážím, ale proto, že za á jsem starší (o dost, že) a že za bé jdu ven, kdežto ty jdeš dovnitř. A promysli si, nebo se zeptej paní učitelky, proč mají přednost ti, kteří odněkud vycházejí.“ Vy to patrně víte, ale ona to možná neví.

A tak jsem se zamyslil nad důležitostí rituálů v našem životě. Rituály jsou náboženské i civilní, jednoduché i složité. Rituál říká: v téhle situaci se to prostě dělá takhle a ne jinak. Přesněji: jsou akceptovány určité odchylky, ale „vocuť pocuť“. Mezi rituály patří svatby, pohřby, církevní obřady, politické obřady, vítání občánků, maturita, zahájení Olympiády (zde např. nesmí chybět živý oheň), bohužel i obřezávání žen, poprava nařízená soudem atd. Někteří lidé jsou v pokušení porušovat rituály (jeden takový sedí na Hradě), protože to do určité míry lze.

Rituály napomáhají tomu, aby lidé lépe rozuměli světu kolem sebe, aby to měli přehlednější. Mnoho drobných rituálů je v běžném společenském styku. Například při formálnějším představování, v rituálech gentlemanů vůči dámám nebo v tom zapůjčení slánky. Rituály napomáhají soudržnosti, pocitu solidarity s ostatními. Stačí, aby každý muslim klečel při modlitbě jiným směrem a je z toho nepřijatelné fiasko.

Rituál má přesně stanovený postup, nemůžete jej „tvořivě“ měnit, jak se vám zachce. Třeba když se mají předávat diplomy absolventům univerzity, tak tam děkan nemůže přijít v plavkách, ačkoli třeba o den nebo o týden později se v plavkách klidně pohybovat bude. Jenže na pláži nebo na koupališti, nikoliv v obřadní síni.

Jak už jsem napsal a každý to víte, porušování rituálů se trestá. Někdy stačí zamračený pohled, někdy napomenutí a v krajním případě vám za porušení rituálu setnou hlavu.

Senioři někdy říkají, že mají své osobní rituály. Například, že ranním rituálem je udělat si kafe k počítači a projíždět i60.cz. Tak toto určitě není rituál v pravém slova smyslu, je to návyk. Návyky mohou být dokonce tak silné, až je člověk musí vykonávat pořád dokola, znovu a znovu. To už může být duševní porucha. Například když sice zamknu auto a zkusím kliku u řidiče, ale pak vždycky jdu a ještě zkusím kliku u spolujezdce, pak u zadních dveří za řidičem a pak ještě u zadních dveří za spolujezdcem (znám takový případ) a když to tak musím udělat pokaždé.

Původně jsem chtěl tento článek věnovat jen pozdravům a rituálům, avšak to bych vás ochudil o tři nedávné zážitky (dva moje a třetí vyslechnutý).

Pozoruhodné jsou nápisy. Líbil se mi třeba rukou psaný nápis v okénku trafiky: „Marlbora došly. Nedošly.“ To je mistrovská ukázka tvořivosti a jazykového citu paní prodavačky! Posledně jsem u benzinové pumpy (nebo naftové??) viděl tabuli, na níž bylo podrobně uvedeno, že kdo bude třikrát čerpat za více než tisíc korun, může zdarma dostat buď párek, nebo umytí auta. Pochopil jsem, že se nemyslí pouze 3x čerpat, nýbrž také 3x zaplatit, ale zřejmě nechtěli být polopatičtí. Důležité je, že jako upoutávku zvolili dvě velká slova: „PÁREK – MYTÍ“. Chápu, že chtěli být struční, ale každého muže toto vyděsí.

K poslední příhodě musím nejdřív připomenout, že chytré telefony mají také možnost takzvané hlasové navigace. Řidič si zvolí cíl cesty, zapne GPS a hlas mu z telefonu radí, kam a kudy má jet.

Vyprávěl mi známý, že se nedávno zúčastnil pohřbu v krematoriu. Z toho bych si legraci nedělal, ale musím napsat, jak jim to tam zařídil sám osud. Smuteční obřad se chýlil ke konci, když se náhle z druhé řady (kde seděli vnuci zemřelého) ozval naprosto jasně hlas chytrého telefonu: „Pokračujte rovně!“ V obřadní síni zůstalo až na několik vyjeknutí rozpačité ticho. O minutu později , když už se pohnula rakev, se do naprostého ticha ozvalo: „Po sto metrech odbočte vlevo!“

To už ale krematorium nevydrželo…!

A už konec příhod, jaké asi stejně potkávají každého z nás. Jen si sednout a správně je popsat. Co kdybyste pro začátek napsali/y do komentářů co nejvíc všelijakých pozdravů, o kterých víte a které se u nás používají? Na uvítanou i na rozloučenou, pro děti i pro dospělé. Pak to dáme těm děckám, aby se to naučily nazpaměť, viďte.

Tak čauky (voeové?), mějte se a mejte se. Nashledanou. Maucta. Páčko.

Čauky, voe!

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více