A tak jsem stála
jak věkem zkamenělá,
stesk lákal do tmy
a déšť se tiše smál,
a život z mála,
co jsem si schovat chtěla,
plnými hrstmi
mé city rozdával.

Dnes kouzlo chvíle
jak nitky pavučiny
chvěje se strachem,
že čas se nevrátí,
sny rozpustilé
bez sebemenší viny
na těle nahém
cesty si klikatí.

Korálky slzí
dávno mé oči znají,
den za svítání
jak pramen vyvěrá,
jdu bez iluzí,
sny mi však naslouchají,
v sevřené dlani
roztává důvěra.