Dobrodružné putování přes Pamír v Tádžikistánu

V době koronaviru, kdy se i běžná cesta za nákupem stává malým dobrodužstvím, s manželem stále věříme, že budeme zase moci cestovat, a vracíme se ve vzpomínkách k našim minulým cestám.

V tomto příspěvku bych se chtěla podělit o vzpomínky na asi nejdobrodružnější cestu, kterou jsme podnikli, a po pravdě řečeno, kdybych věděla, co nás tam čeká, nikdy by mě manžel do Tádžikistánu nedostal.

Tato cesta se konala v roce 2006 a začala a skončila v uzbeckém Taškentu. Museli jsme si předem opatřit povolení k návštěvě Gornobadachšanské oblasti (Horský Badachšán) a rezervovat řidiče v jednotlivých zemích. Všechno ostatní byla velká neznámá. Na hranici Uzbekistánu a Tádžikistánu nás dovezl Kolja, náš řidič z předchozí cesty do Samarkandu a Buchary a jeden z posledních Rusů v Uzbekistánu.

Poslední zamávání, odbavení na hranici a už táhneme kufr po prašné cestě na parkoviště, kde má čekat Dimitrij, Armén uvízlý v Tádžikistánu po rozpadu SSSR. Chvíle nervozity, protože Dima nikde, ale nakonec jsme se našli. Dima s námi bude až do hranice s Kyrgyzstánem a bez něj bychom to asi nezvládli. Mluví dokonale rusky.

První dojem z Tádžikistánu je katastrofální – hned za hranicí to vypadá jako po válce, opuštěné závody, zbořené domy. Dojem se polepší ve městě Istaravšan, kde lze najít historické památky podobné jako v Samarkandu, ale zdaleka ne tak okázalé. Projíždíme majestátní Fanské hory, ale těšíme se na Pamír. V Dušanbe se nezdržíme, pouze se naposledy vyspíme v posteli, vysprchujeme a nakoupíme zásoby, protože na Pamíru nic není.

První přenocování nás čeká v městečku Kalaikhum na řece Pandž, která je zároveň hranicí s Afganistánem. Tady jsme pochopili, co nás na Pamíru čeká. Je zde pouze jedno ubytovací zařízení, nazvat ho hotelem by bylo příliš silné slovo, toaleta je dřevěná budka venku s dírou do země. Máme zde spolubydlící – skupinu Japonců prahnoucích po neobvyklých zážitcích s jejich podpůrným týmem, který jede před nimi a všechno jim zařizuje. V praxi to znamená, že spíme v místnosti, kde mají Japonci uložená zavazadla a přes kterou v noci chodí do již zmíněné budky, protože mají zažívací potíže. Navíc celou noc těsně pod námi štěká a vyje pes.

Ráno svoláváme válečnou poradu s Dimou a padá rozhodnutí – musíme cestou předhonit podpůrný tým Japonců a zajistit si tak lepší ubytování. Čeká nás necelých 300 km do Khorogu, což je administrativní středisko Horského Badachšanu, kde začíná Pamirskaja doroga (cesta přes Pamír do Kyrgyzstánu). Celou dobu jedeme po prašné silnici podél pohraniční řeky Pandž a nahlížíme do Afganistánu – tam je ale už pouze oslí stezka, ze které nám mávají překvapení Afgánci.

Cestou jsem i já dostala zažívací potíže, ale všemohoucí Dima má známého, který právě postavil zbrusu nový hotel ještě před Khorogem a je ochotný se o nás postarat. Začínáme chápat, co znamená středoasijská pohostinnost – celý dvoudenní pobyt nám Dimův známý vaří, a když jsem dostala chuť na čokoládu, chvíli se zamyslel, zmizel a za hodinu jsem si pochutnávala na čokoládě Milka! Při odjezdu se marně snažíme zaplatit – majitel hotelu odmítá peníze, protože mu islám a jeho svědomí zakazuje zneužít neštěstí bližního ke svému obohacení.

Khorog je poslední místo alespoň jakési civilizace až do Oše v Kyrgystánu – po návštěvě místního trhu vyrážíme na Pamír. Cestou vidíme auto se zvednutou kapotou – podpůrný tým Japonců! Dima zastaví a auto jim pomůže opravit. Nevylučuje to ale vzájemnou konkurenci. Dima sloužil v sovětské armádě, máme terénní auto UAZ a tato kombinace se ukazuje lepší než tým Japonců a jejich Toyoty Landcruiser. Až do konce cesty budeme všude před Japonci. Kromě nich potkáme na celém úseku za čtyři dny pouze britský pár cyklistů – z obličeje jim visí doslova cáry kůže a oči manželky mají při pohledu na jejího muže vražednou sílu – nejraději by odjela s námi. Kromě toho jsme kolem prašné silnice viděli už pouze rozstřílené tanky a minová pole – pozůstatky občanské války a vpádů mudžahedínů ze sousedního Afganistánu.

Další nocování bude ve vesničce Bulunkul, 4 000 metrů nad mořem. Po cestě Dima náhle zastavuje, vybíhá z auta … a zase se zklamaně vrací – “surok” (svišť) mu utekl a šťavnatá pochoutka k večeři nebude. Zato je třeba každou chvíli zastavit a do kouřícího motoru dolévat vodu z potoka nebo ho chladit červencovým sněhem – ano, v Pamíru sněží i létě. Prašná silnice občas mizí a je třeba jet korytem řeky.

V Bulunkulu žije národ Pamírců, kteří mluví svým jazykem (kromě dokonalé ruštiny a tádžičtiny, což je v podstatě perština). Pamírci jsou hrdý a odolný národ – údajně se jedná o potomky vojáků Alexandra Makedonského, mnozí z nich mají světlé vlasy a modré oči. Nikdo odsud neodchází, přesto, že je zde v zimě až minus 60 stupňů a po rozpadu SSSR sem stát nic nedodává – místo uhlí se topí trusem jaků, ovoce a zelenina neexistuje, zato mají dost masa a mléčných výrobků. Chléb pečou venku v peci. Největší problém ve střední Asii a především v Tádžikistánu jsou záchody, nebo spíše jejich neexistence. Za potřebou se chodí ven, kde je v lepším případě malá zídka a díra do země. Je však třeba opatrně našlapovat. V noci to není zrovna příjemný zážitek.

Pamírci vyznávají šíitský islám a patří do sekty ismailitů – v praxi to ale znamená, že jsou velmi tolerantní, nikde nejsou známky jejich příslušnosti k islámu. Jsou velmi vzdělaní a kultivovaní. S pastýřem se lze bavit o ruské literatuře. Ve svých domech nemají postele, spí se na kobercích, které ale visí i na stěnách. Živí se hlavně pastevectvím, na nás dělají největší dojem nebezpečně vypadající jaci, kteří jsou ale ve skutečnosti velmi mírní.

Z Bulunkulu jedeme do Murgabu, kde se již setkáváme i s prvními Kyrgyzy. Murgab je větší než Bulunkul, ale je zde pouze jeden domek, kde majitelé poskytují možnost přenocovat. Obsazujeme nejpohodlnější pokoj a s určitou dávkou škodolibosti druhý den ráno pozorujeme Japonce naskládané jako sardinky v menší místnosti. Pomsta za Khalaikum? Z Murganu naše cesta vede na jezero Karakul, opět v nadmořské výšce 4000 metrů, kde trávíme poslední noc v Tádžikistánu. Je odsud výhled na nejvyšší hory Pamíru, včetně Piku Lenina (nyní se nazývá jinak).

Na hranici s Kyrgystánem je další drama – malá pohraniční budka, žádné spojení s okolním světem a náš řidič z Oše v Kyrgystánu nejede a nejede … Dima trpělivě čeká, aby se vrátil do Dušanbe stejnou cestou, kudy jsme přijeli. Po hodině plné nervozity řidič konečně přijel.

Dojmy z cest jsou vždy subjektivní, ale pro nás byla kyrgyzská hranice zlomem. Místo nuzně žijících, ale kultivovaných Pamírců a laskavého Dimy nás čeká neurvalý řidič, alkoholismus muslimských Kyrgyzů (sovětské dědictví?) a náznaky fanatického islámu v Oši, který je propagován mládeží, která se zklamala v SSSR a zároveň nevěří ani Západu. Staří lidé naopak do mešit nechodí. Mění se ale i jiné věci – náhle jsou tu nádherné zelené pastviny poseté jurtami stojícími mezi stády koní, oslů, ovcí a koz. Kyrgyzové milují koně a život ve volné přírodě - mají sice domy ve městě, ale v létě žijí v jurtách. Pijí kumys, zakysané kobylí mléko, které je mírně alkoholické. Přesto se z něj ale dokáží slušně opít – náš hostitel v jurtě ho vypil snad celý kbelík a potom se stejně “upravenými” členy své rodiny šli na večerní modlitbu ven z jurty, kde se sotva drželi na nohou.

Po krátkém pobytu v Oši, kde jsme se konečně mohli vysprchovat a vyspat v normální posteli, a před návratem do Ferganské kotliny v Uzbekistánu jsme v Kyrgyzstánu ještě navštívili historické město Uzgen, které bylo ovšem rovněž dějištěm masakru Uzbeků v devadesátých letech. Podívali jsme se rovněž do hor severně od města Džalal-Abad.

Teď, když to mám za sebou, jsem nakonec ráda, že jsem něco podobného zažila, a často na toto dobrodružství vzpomínám.