V Řevnicích to zkrátka žilo a všem nám spolu dobře bylo

A kdo tomu nevěří, hned ať si fotky prohlíží! A ti ostatní si snad před prohlížením fotografií ještě přečtou pár mých řádků.

Myslím si, že všichni, kdo se na toto setkání přihlásili, určitě toho nelitují a litovat nebudou. Ne, nebudu popisovat cestu, tu jsme museli absolvovat všichni. Někdo to měl pár kilometrů, jiní pár stovek kilometrů. Do této druhé skupiny jsem patřila i já s kamarádkou Vlastou, nebot jsme přijely na setkání až z Moravy a nebyly jsme samy.

Do kempu jsme s Vlastou dorazily hned ráno okolo 10 hodin, takže po vybalení jsme se šly projít alespoň k řece. A hned, jak jsme vystrčily hlavy z chaty, tak jsme v kempu uviděly také Hanku P. z Prahy, takže šla s námi. A jak si tak jdeme po mostě přes Berounku, tak potkáváme Jarku s Libuškou. A tak se společně s nimi vracíme do kempu. Za chvíli postupně přijíždějí další a další účastníci. Všichni se vzájemně vítáme, objímáme se a máme radost z toho, že tentokrát to vyšlo a žádný Covid nám tuto obrovskou radost nepokazil.

Hned první den neleníme, a kdo není zdravotně indisponován, tak jde na první výšlap do zdejšího lesního divadla, o kterém nám řekl Honza. Ti, kdo byli s námi, ví, jak jsem klesla v lese únavou. Nechtěla jsem být pozadu, snažila jsem se držet tempa skupiny, až jsem nakonec na první pařez únavou padla. Fotku jste asi viděli všichni, nebot autorka této fotky měla mé svolení ji zveřejnit. Cesta zpět už z kopce pro mě byla mnohem jednodušší. To jsem však nevěděla, co mě čeká, až ze sebe svléknu rifle a ostatní oděv. Po svléknutí riflí jsem totiž zjistila, že mé nohy nad kotníkem nemají zdravou barvu kůže. Asi tak do výšky 10 cm jsem měla zcela rudé obě nohy. Neřešila jsem to a po sprše zalehla s vědomím, že nějak to do rána dopadne. Dopadlo to v noci tak, že navíc třikrát za noc jsem měla příšerné křeče ve stehnách, ale nijak to nesouviselo nakonec s tím červenáním nohou.

Když jsem ráno své nohy ukázala některým účastníkům, tak někdo to tipoval na růži, jiní mě posílali k lékaři. Naštěstí však mezi Íčkaři máme také vynikající zdravotní sestřičku, která hned věděla, o co jde. Byla to totiž alergie z únavy a na její doporučení jsem své nohy chladila, když jsem byla na chatě. Nohy pak postupně začaly blednout a dnes mám už jen mírné růžové fleky. Mívám to po každém výšlapu, ale takhle moc jsem to měla zcela poprvé, takže i mě samotnou to trochu zaskočilo. Ale nohy nebolely, tak jsem si nedokázala odříci žádné vycházky, nebot jsem se cítila v této společnosti moc dobře. Samozřejmě jsem nechtěla o nic přijít, chtěla jsem být u všeho, co bylo naprogramováno. Vždyt proto jsem tam jela, válet jsem se mohla doma.

A musím říci, že všechno to stálo za to. I za cenu mého zadýchávání se, za cenu mých problémů s nohami. Jen podotknu, že trochu zbytečně jsme si někteří prodloužili cestu na hrad. Místo, abychom šli po asfaltové cestě, šli jsme po cestě turistické, která měla žlutou barvu. Ale cíle jsme došli, jen jsme prostě nachodili více kilometrů. Odměnily jsme se s Vlastou výborným obědem v restauraci pod hradem. Objednaly jsme si totiž kančí maso se zelím a bramborovým knedlíkem a bylo to vynikající a celou tu velkou porci jsme snědly. Ještě dnes na tento oběd vzpomínáme, kuchaři to zkrátka uměli připravit. Před výšlapem na hrad však velmi zajímavá byla geologická vycházka s panem Rakem. Od něj jsme se dověděli něco o historii, jak to v kraji pod hradem bylo před několika miliony let, našli jsme i nějaké zkameněliny a ted určitě se všichni na šutry budeme dívat pečlivěji, než tomu bylo dosud.

A co se týká oslavy 10.výročí tohoto portálu, tak to byla velkolepá oslava. Nechybělo pití, nechybělo jídlo. A jídlo bylo vynikající, a to jak výborné pizzy, tak také vynikající pečený bůček, na kterém já sama ujíždím i přes to, že jsem diabetik. Honzovi za všechno to, co pro nás připravil, patří obrovský dík, staral se o nás jako o vlastní a ještě to uměl rozproudit, nás dobře naladit, abychom se radovali a byli veselí všichni účastníci. A to jsme byli, na to snad nikdo z nás nezapomene a bude určitě na co vzpomínat. Fotografie v mém podání snad toto nádherné, přátelské setkání dosvědčí.

V Řevnicích to zkrátka žilo a všem nám spolu dobře bylo

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více