Hudba budoucnosti

Moje babička Růžena s dědečkem Prokopem kdysi vysadili na jihu Čech jabloňový sad. Musím ale zdůraznit, že děda nebyl žádný Mičurin a při výběru odrůd příliš nehleděl na jejich chuťové vlastnosti, ale rozhodující pro něj byla patrně cena stromků.

Jinak si neumím vysvětlit, proč by něco takového vůbec sázel. Nicméně jabloním se dařilo a plodily ekologická jablka ve velkém množství. Nejlepším způsobem jejich využití bývalo pečení štrůdlu a vyráběli jsme z nich mošt a křížaly. Horší bylo, že jsme na podzim natrhaná jablka vozili domů a uskladňovali je v garáži. Vzhledem k nedostatku jiného ovoce, jsme je museli dokonce i jíst. Ale nemohli jsme si brát ta jakžtakž pěkná a téměř poživatelná. Museli jsme je přebírat a vybírat jen ta naťuknutá a nahnilá. To se vykrájí. Zdravá jablka jsme nechávali na pak. Není mi jasné, co to pak vlastně mělo přesně znamenat. Pak byl pro mě imaginární pojem, jakýsi nikdy nesplněný příslib. Hudba budoucnosti. Vždycky jsem se těšila na pak, ale pak vlastně nikdy nenastalo. Zdravá jablka se totiž průběžně stávala nahnilá, a nakonec byl zbytek těch úplně shnilých na jaře vyhozen do popelnice. A jak jde čas, na tomhle postupu se u nás nic nezměnilo.

Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, jabloňovému sadu je už 80 let. Když je dobrý rok, jabloně stále plodí jako za mlada. Jednoho dne byl sad náhodou objeven nadšenci, kteří si opravili nedalekou vodní tvrz, na níž začali s výrobou cideru. Neměli ale ještě dostatek vlastních vzrostlých a plodících jabloní. A tak slovo dalo slovo a oni začali výrobu z našich jablek. Kupodivu z těch starých, námi zavrhovaných odrůd, vznikl cider, který připomínal tichá vína a nepodobal se žádnému jinému na trhu. Byl dodáván i do michelinské pražské restaurace. Aby mohli sousedi cider vyrábět, museli si jablka sami nasbírat. Sad je hodně velký, a proto není oplocený, takže si zájemci mohli přijít sbírat podle potřeby kdykoliv, nezávisle na tom, zda u nás někdo je nebo není doma. Jenomže moji rodiče se psy tráví na chalupě větší část roku, takže se jim to raději mělo říct. Bohužel to nikoho nenapadlo. A tak jednoho dne moje nic netušící maminka vyšla jako obvykle ráno se psy na procházku. Malý Dixík byl na vodítku a velkého Ozíka měla na volno. Najednou se Ozzy, pes velikosti menšího koně, zarazil, rozhlédl se, naježil se, aby ještě víc zvětšil svůj objem a s hlasem psa baskervillského se rozběhl k nejbližšímu stromu. Maminka nevěděla, co se děje, a proto se rozběhla raději taky, ale nikoho nezahlédla. Jen pod stromy stál v dobré náladě Ozík, vrtěl ocasem a chtěl si hrát. Maminka se ještě chvíli rozhlížela, ale široko daleko opravdu nikdo nebyl. Potom zaslechla zapraskání větví. Podívala se vzhůru. Tam, v korunách starých stromů, seděli tři chvějící se muži na pokraji nervového zhroucení.

Náš syn zdá se, jde ve šlépějích Prokopa. Začal se o sad starat. Prořezává a chce vysazovat a mě tak svitla konečně naděje na nějaké to dobré jablko. Jenže syn se mnou nenechal zviklat a jde na to vědecky. Přizval odborníka, aby společně provedli průzkum. Odborník jásal, neboť objevil lokální odrůdy, některé i velmi vzácné. Dokonce naše „Daňkovo“ je prý jediným známým exemplářem na našem území. Díky odebraným vzorkům se tyto lokální odrůdy budou moci zase vrátit do sadů. Bohužel i do toho našeho...

Syn je nadšený i ze cideru a sám si doma vloni zkusil pár litrů vyrobit. Asi po pěti měsících nás pozval na degustaci. Nikdy jsem nic lepšího nepila. Úžasná barva, jiskra i chuť. Když jsem jásala a chtěla ještě, řekl mi, že to nejde, že to má schované na pak.

Takže to vypadá, že jsem zase tam, kde jsem byla.

P.S. Letos v červenci si sad vybrala TV Nova, aby v něm natočila začátek jedné epizody ze „Souboje na talíři,“ která byla uvedena v televizi 4.10. Potkala jsem jednoho z účinkujících, jak obdivně koukal do koruny stromu. „To jsou tak nádherný jabloně,“ řekl. „No jo, ale tohle je zrovna hruška,“ poučila jsem ho. Tak nevím… Možná proto byl natočený tříhodinový materiál sestříhaný jen na jednu minutu?

Hudba budoucnosti

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více