Maruška

Příští měsíc budeme mít jako vždy po pěti letech pomaturitní sraz. Minule ještě někteří z nás pracovali, tentokrát už možná budu jediná. Minule jsme měli zatím jen jednoho spolužáka po smrti, tentokrát bude chybět i moje nejlepší kamarádka Maruška.

S Maruškou jsem se setkala poprvé v 9. třídě na soutěži z ruštiny. V našem městečku, kam jsem se na začátku osmičky přistěhovala, byly 2 školy a na té soutěži jsme obě zastupovaly tu naši. Já jsem byla premiantka naší třídy, ale narazila jsem na druhou premiantku - Marušku a ta nade mnou zvítězila. Nezlobila jsem se na ni, byla to srdečná, tehdy už chováním polodospělá dívka, která mi nabídla kamarádství, které mi ve vlastní třídě hodně scházelo.

Spolužačky se z nás staly až na střední škole. Každá z nás byla úplně jiná, přesto jsme ale byly nerozlučná dvojice. Já jsem byla poloviční sirotek a přistěhovalec, Maruščini rodiče byli ve městečku starousedlíky. Díky ní mě lidi také víc přijali. Obě jsme se dobře učily, i když já jsem byla spíš na literaturu a dějepis, Maruška byla víc technický typ, ale jazyky jí šly také dobře. Ve třídě jsme si psaly při některých hodinách psaníčka a v době volna jsme se navštěvovaly doma nebo se couraly venku. V osobním životě jsme zkraje neměly štěstí u kluků, ona tajně obdivovala jednoho učitele ze základní školy, já jsem byla zamilovaná do našeho profesora dějepisu (hledala jsem ho dokonce před několika lety přes Poštu pro Tebe). Dokonce jsme si daly obě inzerát na seznámení do Mladého světa, ale u obou z toho nic vážného nebylo.

Maruška se rozhodla jít na filozofickou fakultu a já na žurnalistiku. Ji přijali, mě ne. Dodatečně jsem začala studovat češtinu a němčinu na pedagogické fakultě. Naše cesty se rozdělily, protože ona byla v Praze a já v Budějovicích. Ale pokaždé, když přijela domů, sešly jsme se. Pak se seznámila se svým budoucím mužem a začala ho vodit s sebou, což mi nevyhovovalo. Přesto jsem jí byla na svatbě za svědka, a když se ve 30 letech konečně dočkala své jediné dcerky, stala jsem se Madlenčinou kmotrou.

Po dalších 3 letech jsem i já odešla do Prahy, takže jsme se vídaly častěji. Naše životy byly odlišné. Byly jsme obě němčinářky, léta jsme se znaly, ale ona měla muže a dceru, já jen přechodné vztahy a můj jediný pevnější vztah skončil havárií partnera. Nikdy jsme ale nezapomněly oslavit společně narozeniny, které ona měla 1. února a já 19. dubna, a sejít se po vánocích. Maruška se v průběhu let hodně změnila a byla ještě lepší než dřív. Ona, která u nás dřív doma nezavadila o kočku, se stala aktivní členkou Pražského spolku ochránců zvířat, usilovala o pomoc každému opuštěnému zvířeti a jejich vlastní kočka Míca byla její druhé dítě.

Asi 2 týdny po 58. narozeninách dostala Maruška podivnou virózu, která jí zachvátila mozek. Po několikatýdenním napojení na přístroje na JIP v krčské nemocnici jí v paměti nezůstalo z vlastní minulosti vůbec nic. Odebrala se do jiné dimenze, do vlastního světa, kam jsme my za ní nemohli. Paradoxní bylo, že nezapomněla mluvit německy, znala veškeré křížovkářské výrazy, vedla s lidmi hovory. Nevěděla ale, kdo je, že má dceru, která jí mezitím porodila vnoučka, že ten pán, který za ní chodí, je její muž. Nemocnice pro ni byla pracovištěm, jídelna restaurací, kde ráda jedla. Žila zvláštní přítomností, do které se zapojovala, ale již po 5 minutách o ní zase nevěděla. Byla z ní bezstarostná holčička, která žasla nad tím, že mně je 58 let, protože o sobě si myslela, že je jí kolem 20. Nám, kteří jsme překonali první šok a zvykli si na její proměnu, uchystala ještě řadu hezkých chvil, z nichž nejvíc mi utkvělo v paměti, že svého muže hubovala, zatímco mě vzala kolem krku a řekla mi: Mám tě moc ráda.

Maruščin stav bohužel vyžadoval neustálou ústavní péči a její organismus se postupně vyčerpal. Proto nebylo velkým překvapením, že po dvou a půl letech zemřela. Její muž měl ke mně vždycky velmi vřelý vztah, který se v době Maruščiny choroby ještě prohloubil. I když jsem mu přála vše dobré a dokonce jsem byla i volná, Marušku jsem v jeho životě nedokázala a ani nechtěla nahradit a už jsem ho od její smrti neviděla. Maruščin popel odvezla rodina do našeho bývalého městečka, kde jsme se poznaly, a já, když tam přijedu v létě na skok na dovolenou, k ní zajdu na hrob s kytičkou. Určitě si na ni při školním srazu vzpomenou i ostatní spolužáci. Byla to dobrá holka.

Z archivu - náš portál obsahuje cca 2500 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli.

Maruška

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více