Prskavka na seniorském zájezdu

Jsem starý jezevec, kterému je nejlépe v domácí noře, a pak také mezi „svými“ u štamgastského stolu. I stalo se, k mé nelibosti, že jsem byl po dlouhých letech nucen vyrazit do světa. Ale to se právě stát nemělo…

Zájezd do rakouského Bad Gasteinu pro dvě osoby obdržela od dcer má manželka na své kulatiny. Marně jsem se snažil podstrčit na mé místo některou z jejích přítelkyň, varoval jsem jí, že i jeden den v cizím prostředí stačí k podráždění mých žaludečních vředů a dva dny k propuknutí ponorkové nemoci. „Víš přece, že se neumím ovládat a na cizí lidi se tvářím tak nehezky, že ze mě mají strach,“ zkoušel jsem. Jenže dárek je dárek, já jsem prý jeho součástí, a tak jsme strávili u jižních sousedů sedm dlouhých dní.

A začalo to už před autobusem. Paní se zaťatým výrazem ve tváří, kterou jsem záhy pojmenoval Prskavka, s batůžkem přes jedno a kabelkou přes druhé rameno, si do přistaveného Mercedesu klestila cestu hloučkem lidí svými nordic walking holemi. „Prosím vás paní, už jste mě dvakrát bouchla svou holí do kotníku. Nemusíte se tlačit, všichni máme sedadla rezervována, nikdo vaše místo neobsadí,“ postěžovala si štíhlá seniorka oděna do moderního sportovního hávu.

„Co na mě ječíte, já si jdu jen sednout na své místo, já za to nemůžu, že se tu pořád s někým vybavujete, objímáte, pusinkujete, tak nevím, jestli jedete také nebo jste jen doprovod,“ narážela Prskavka na loučení dámy ve sportovním oblečení s manželem či milencem, který evidentně zůstával doma (nevím proč, ale záviděl jsem mu).

Co čert nechtěl, Prskavka měla v autobuse místo hned vedle nás, přes uličku, takže jsme museli celou cestu poslouchat její neustálé prskání, kupříkladu:

„No fuj, tady je horko, doufám, že klimatizace funguje.“
„Můžete si laskavě posunout tu tašku, ráda bych si tam dala svůj batůžek.“
„Pane, vy máte nejenom dlouhé nohy, ale asi i dlouhé vedení, když vám řeknu, abyste mi nestrkal nohu pod mé sedadlo, tak to asi znamená, abyste si tu haxnu zase skrčil a neokopával mě.“
„Paninko, buďte té lásky a zvedněte si zpátky to sedadlo, vyspinkáte se na hotelu, já tu opravdu mám málo místa!“

V podobném duchu se nesly i další hlášky této „sympatické“ paní, která od začátku sytila jedem atmosféru celého seniorského zájezdu. A to se raději ani nerozepisuji o více než deseti zastávkách na čerpacích stanicích, neboť prostata přítomných mužů nebyla v kondici a v busu tradičně nefungovaly toalety.

To, co se dělo po příjezdu k hotelu, jsem už vlastně očekával. Trekingové hole Prskavky razily cestu k recepci hlava nehlava. I u rakouského personálu si naše milá spoluúčastnice zájezdu hovořící pouze česky jako první vymohla pokoj, aby jej po chvíli vyměnila za jiný, s větším balkonem.

Ovšem největší peklo nastalo u večeře.

„Tak to jíst nebudu. To maso je jako houžev. Slečno delegátko, můžete sdělit kuchaři, že ta večeře je nepoživatelná?“
„Nechutná vám?“
„To teda nechutná.“
„Mohu se, prosím, zeptat, jste spokojeni s večeří?“ zjišťovala lehce zoufalá slečna u vedlejšího stolu.
„Ano, je to moc dobré.“

Stejně odpovídali lidé i u dalších stolů.

„Ostatní lidé si nestěžují, tak nevím, co vám na večeři nechutná…“ zkusila oponovat slečna delegátka Prskavce.
„Nic mi nechutná. Maso se nedá pokousat, rýže je rozvařená, salát nedochucený. Tak nevím, jestli na nás, seniorech, šetří vaše cestovní kancelář nebo tento hotel,“ pustila se do delegátky Prskavka.
„Promiňte, ale jsem tady se čtvrtým zájezdem a nikdo si na jídlo nestěžoval.“
„No tak to nevím, co to byli za lidi. Já si tedy stěžuji a byla bych ráda, kdybyste to vyřídila personálu.“

Za necelých deset minut se slečna Renáta vrátila s velkým štrúdlem a kávou jako pozorností od personálu.

„No dobře,“ prskla suše Prskavka.

Osazenstvo zájezdu kroutilo hlavami a já jsem tušil, že celý týden bude k nevydržení.

A byl. Každé ráno si Prskavka ze snídaňových švédských stolů - přes přísný zákaz - balila svačiny. Na výletech si stěžovala na cenu lanovek či suvenýrů. Naplánované turistické trasy byly pro ni buď moc dlouhé nebo zbytečně krátké, slunce příliš ostré, voda v hotelovém bazénu studená... Bylo nám střídavě do smíchu, i do pláče. Když předposlední den pobytu ta milá paní vyprskla větu o tom, že za tohle všechno, co se kolem ní děje, vlastně může naše neschopná vláda, už jsem se neudržel.

„Vážená paní, je nás na tomto zájezdu kolem šedesáti lidí. Nikdo si nestěžuje, jen vy. Neustále se vám něco nelíbí, pořád něco kritizujete. Jak jste sama říkala, byla jste už letos v Chorvatsku, teď jste v Rakousku a chystáte se ještě do maďarských lázní. Myslím, že se máte jako důchodce velmi dobře, svoji penzi si hezky užíváte a já vám to přeji. Ale nejste tady sama. Někteří si možná šetřili na tento výlet do Rakouska několik let, těšili se na krásnou přírodu, vynikající služby, na to, že si tady svou dovolenou užijí. A vy jste všem tento zájezd svým neustálým prskáním zkazila.“

Teď by jistě čtenáře zajímala reakce. Nemohu ji zde popsat, neboť by ji stejně musela redakce smazat. Jedno ale vím jistě. Byl to můj poslední zájezd. Ani krása Alp mi za to nestojí. Možná jsme měli jen smůlu, možná to není typický příklad seniorské dovolené, ale obávám se, že o výjimku nešlo. Prskavek a Prskavců je kolem nás dost. I vy jistě nějaké znáte...

Věřte, nevěřte, přesto všechno jsem si přivezl z Rakouska jedno malé pozitivum, a sice pochvalu od ženy: "Toníku, proti ní jsi fakt zlatý!"